Výsledek ankety „Co si Madlenka toužila koupit ve Španělsku?“

Ve Španělsku se mi líbí spousta věcí, ale ne všechno si lze koupit. Něco je příliš objemné a těžké, něco zase neužitečné a něco příliš drahé :-).
A tak jsem si koupila .... (viz foto)

V čase předvánočním jsme si zahrály na modelky a nafotily jsme se v našich nových modelch na našem oblíbeném místě v Parque Grande.

Foto + líčení Daaya design :-)

http://picasaweb.google.com/obejdola/Modelky?feat=directlink

Caperucita roja

O tom, že naše španělská škola je zvláštní nebo přinejmenším pro nás netradiční, svědčí i tento „projekt“, který jsme dělali na hodinách metodiky.
Ve skupinách jsme zpracovávali pohádku O Červené karkulce, přidávali jsme postavy, měnily děj a to vše jsme potom předváděli jako divadelní scénku. Každá skupina měla příběh adaptovat pro jiný věk žáků. Já jsem si tedy vybrala skupinu, která se věnovala dětem nejstarším – 10 až 12 let (zde konec 1.stupně ZŠ). Práce na projektu nám zabrala 2 týdny, což znamená asi 5 vyučovacích hodin. Moje spolužačky se rozhodly nejprve celý příběh zpracovat ve španělštině. Naučila jsem se při tom spoustu nových slovíček – vlk, myslivec, nedoslýchavý, flirtovat atd. Jejich tok řeči, kdy se překřikovaly jedna přes druhou, jsem jakž takž zvládla sledovat, ale bohužel jsem se do vymýšlení nemohla zapojit, na to už byla moje jazyková (španělská) kapacita nedostatečná. V našem podání jsem představovala přítelkyni vlka, která je zlá a podlá a navádí svého partnera k nepravostem.
To, že jsme si vyzkoušeli něco praktického namísto klasického vysedávání v lavicích a dělání si poznámek, je samozřejmě chválihodné. Bohužel jsme (zatím) nedostaly žádný feedback. Ve finále jsem nepoznala rozdíl mezi zpracováním pro nejmenší a nejstarší děti (třeba úroveň použitého jazyka) a také vynaložený čas se mi zdál až příliš. Jako obvykle vše bylo rozvleklé a dalo by se to zvládnout mnohem rychleji a úsporněji.
Ale alespoň jsme se pobavili a to jde přece především :-))

http://picasaweb.google.com/obejdola/CaperucitaRoja#

Advent v calle Escosura

Dnes večer zapálíme už třetí svíčku na adventním kalendáři, a tak přišel čas, abych vám napsala, jak tento sváteční čas trávíme.

S výrobou adventního věnce jsme začaly v pátek 28. listopadu. V univerzitním kampusu jsme si obstaraly (rozuměj nakradly) větvičky túje, u Vietnamců jsme zakoupily přenádhernou stužku a jinde zase zlaté svíčky . Jak se nám povedl, posuďte sami.

První adventní neděli jsme si s naším novým věncem náležitě užily:-)

A hned druhý den nás (tedy hlavně mě) čekalo překvapení v podobě originálního adventního kaledáře. Od té doby se otevírání každého balíčku stalo každodenním rituálem, který probíhá u odpolední kávy. Několik mikulášských dárečků jsme si s sebou vezly i do Madridu, kde jsme je otevíraly v místních kavárnách (například v muzeu Prado). Někdy na nás z kalendáře vypadne nějaký vzkaz, třeba Dnes si dáme Becherovku :-) Letošní advent si výjimečně užívám a cítím se pokaždéjako malé dítě těšící se na překvapení. Díky tobě Darinko!!

Mikuláš na nás nezapomněl a nadělil nám něco španělského cukroví, mně nové tkaničky do bot(staré se mi neustále rozvazovaly) a Darie vánoční čaj. Zcela vážně jsme předtím debatovaly o nadpřirozených bytostech typu Mikuláš a Ježíšek - kdy se objevují, jaké dárky nosí a jak kontakt s nimi probíhá.
Od Španělů jsme pomalu začaly přejímat zvyk hledat záminky k fiestě, a tak jsme se rozhodly oslavit letos svatou Lucii, ačkoliv ani u nás ani tady se nijak zvlášť tento svátek nedrží. Vypravily jsme se do kina na úžasný film a pak si udělaly příjemný večer s bylinným likérem, který jsme při té příležitosti zakoupily.





http://picasaweb.google.com/obejdola/Adventn#

Školní výlet

aneb Madrid poprvé

Madrid mekka umění. Sídlí tu tři světově proslulá muzea. A tak jsme v rámci předmětu Umění 20. století vyrazili vstříc avantgardnímu umění do jednoho z nich a na stálou expozici do druhého.
Program jsme měli nabitý, takže bylo třeba vyjet brzy ráno. V sobotu v krátce po šesté jsem pospíchala po setmělé ulici, kde jsem míjela lidi, kteří se teprve vraceli z nočních flámů. Hned u autobusu se mě ujali mí italští spolužáci – Francesco, Conchita, Lucía ze Sicílie a Veronika z Verony, se kterými jsem strávila celý den. Byla to veselá parta, jejímuž temperamentu bylo zpočátku těžké přivyknout, ale ke ke konci výletu už jsem byla tak unavená, že jsem se k jejich bláznivým nápadům s radostí přidala. Italština se mísila se španělštinou, poznat přechod bylo někdy komplikované, neboť italská španělština spočívá v dosazení španělských slovíček do italské intonace, která připomíná operu jak za časů Verdiho. V hlavě se mi z toho udělal pořádný Mischung:-). Jejich povykování Mágda mágda fóto fóto mi připadalo docela roztomilé až na to, že v mém zájmu bylo spíše co nejtěsněji sledovat naši skupinu a ne se fotit na každém rohu, abych se v rušných ulicích Madridu neztratila.
Náš charismatický profésor elegantně obcházel pravidlo, že nám nesmí k výstavě v prostorách muzea podat žádný výklad řka, že když se ho „náhodou“ někdo na něco zeptá, tak přece může odpovědět. A tak jsme zcela nenápadně procházeli v „lehce přehlédnutelném“ hloučku a dozvěděli se toho opravdu mnoho. Nebudu líčit, co jsme všechno viděli, protože by to byl seznam dlouhý. Snad až na jednu výjimku a tou je Picassova Guernica. Ta je umístěna v muzeu Reína Sofía a má sama pro sebe jeden sál. I když jsem dříve k tomuto obrazu neměla moc dobrý vztah, po tomto dni se to změnilo o 180°. Nikdy jsem si neuměla představit, jak velké to dílo vlastně je – 3,5 x 7,8 metru je rozměr úctyhodný. Ale není to jenom velikost, co mě přinutilo zůstat stát s otevřenou pusou do kořán. Těžko to popsat slovy. V Guernice je obsaženo něco mimořádného, něha, soucit s obětmi bombardování a zároveň strach a vztek. A to něco se nedá přenést do žádné knihy nebo plakátu. Za tím něčím je třeba cestovat, třeba i tisíce kilometrů. Přála bych si vychutnat ten okamžik sama, jít k obrazu blíž a zkoumat každý detail, ale plátno má bohužel tolik obdivovatelů a je tak pečlivě střeženo, že to není možné.
http://picasaweb.google.com/obejdola/MadridSeKolou#

Obrázky ze života každodenního

aneb dobrodružství s podprsenkou, konec podzimu a šaty dělaj člověka

Co mělo přijít, přišlo. Ze science fiction se stala realita. Vždycky jsme si říkaly, že se to jednou určitě stane. Nevěděly jsme kdy a jak, ale bylo to nevyhnutelné.
Myslela jsme na to pokaždé, když jsme věšely prádlo. Věšení prádla je projekt, který obnáší výklon z okna do půli těla, šikovnou manipulaci se šňůrami pod oknem a kooperaci nejméně dvou osob. Obzvlášť u některého typu prádla je třeba dávat zvláštní pozor na pečlivé pověšení. A přes tuto veškerou snahu jsem jednoho dne ráno přišla k oknu a místo očekávaného suchého kousku oblečení jsem nalezla šňůru prázdnou. Samozřejmě jsem nejdřív nemohla uvěřit svým očím a začala jsem hledat po bytě a obviňovat spolubydlící, které nyní přezdíváme Lotka, že mi kýžený kousek někam zlomysleně schovala. Avšak pohled dolů do dvora mi napověděl, kam že se má podprsenka poděla. Program odpoledne byl jasný – zajít do bytu pod námi s pečlivě formulovaným vysvětlením kdo jsem a co chci. První dva pokusy byly neúspěšné, začala jsem se obávat, že sousedi odjeli na celý víkend pryč. Ale po návratu z tancování jsem zkontrolovala stav ve dvoře a viděla jsem, že cizí element byl už zpozorován a odstraněn. Protože už bylo pozdě, další výprava se konala v sobotu dopoledne. Vůbec jsem netušila, kdo pod námi vlastně bydlí, avšak pečlivě upravená paní v letech, která nám otevřela, věděla určitě hned po první větě, kdo jsme. A mluvila a mluvila a mlela a vůbec se nestarala, jestli rozumíme. Moje podprsenková příhoda měla šťastné rozuzlení a aspoň jsme se seznámily se sousedy, kteří jsou očividně na podobné situace přivyklí.
Polovina listopadu s sebou přinesla nejenom zvýšené množství školní práce ( o tom ale někdy jindy, školní story vyjde aspoň na jeden samostatný zápis), ale i definitivní konec relativně teplých dní. V neděli večer jsme se šly projít, abychom provětraly své zapšklé mozky a nad hlavami nám proletělo hejno kachen. Když jsme došly k parku v naší čtvrti, slyšely jsme zvuky jako z Hitchcockova hororu. V korunách stromů se shromažďovali ptáci a připravovali se na cestu do teplých krajů. Jestli letěli až do Afriky nebo jenom do Andalusie, kdo ví. Souběžně se zprávami o sněhu v Čechách jsme pochopily, že už i do Zaragozy přichází zima, ale jaká bude, to se necháme zatím překvapit.
Začaly jsme si výrazně uvědomovat, že se náš pobyt přehoupnul do druhé poloviny, a že je toho ještě spoustu, co jsme chtěly vidět, navštívit, ochutnat, koupit si nebo s kým jsme se chtěly sejít. A tak jsme z našeho pomyslného seznamu během víkendu odškrtly výstavu El Greco a carajillo, což je káva se špetkou alkoholu. Pořád toho ale zbývá vrchovatě, a protože si náš pobyt bohužel nemůžeme prodloužit, budeme se muset pořádně ohánět, abychom všechno stihly.
Já jsem si dnes splnila jeden velký sen, který se týkal toho, co jsem si chtěla odsud odvézt, ale víc Vám zatím neřeknu, protože je to otázka další ankety:-)))

Výsledky anketní otázky „Co znamená španělské sousloví Tener la cabeza a pájaros (= mít hlavu do ptáka)“ - správně byla první možnost mít hlavu v oblacích. Gratulujeme! :-)))

O Španělských vrchních

(převzato z průvodce Lonely Planet)

Jelikož jsme si za minulý víkend zažili se španělskými vrchními svoje, velmi mě potěšil článek, který jsem o nich našla ve svém průvodci. Píše se tam:

Španělští vrchní jsou svérázné plemeno. V elegantnějších podnicích jsou často mladí, pozorní a kmitají, jak patron potřebuje. Avšak v tradičnějších lokálech být vrchním znamená vrchol kariéry, často uboze placené, jež je hájemstvím starých mužů (někdy jen jednoho starého muže) v bílém saku s motýlkem, pro nějž obsluhovat s úsměvem nepatří do popisu práce. V takových podnicích se vláčejí mezi stoly s tíhou celého světa na bedrech a bojují s tím, co vypadá jako sisyfovský úkol. Přilákat jejich pozornost může dát dost práce.

Po stopách Goyi

Fuendetodos je vesnice o 170 obyvatelích nacházející se 44 kilometrů jihovýchodně od Zaragozy. Ročně ji navštíví 25 000 turistů. A cože je tu tak zajímavého? Rodný dům mistra nad mistry Francisca Goyi de Lucientes a muzeum věnované jeho tvorbě. Většina návštěvníků přijede autem nebo zájezdovým autobusem, prohlédne obě muzea, projde se po vesnici a za dvě hodiny už zase cestuje za jinou pamětihodností kraje aragonského. Jenže když jedete jako my veřejnou dopravou, vypadá výlet do Fuendetodos úplně jinak.
Autobusy společnosti Samar Buil odjíždějí z centrálního autobusového nádraží v devět hodin ráno a tentýž autobus se vrací do Zaragozy v sedm hodin večer. Jste-li milovník umění nejvyššího řádu a usoudíte-li, že si návštěvu rodného místa Goyi nemůžete nechat ujít, strávíte zde devět hodin, tak jako jsme to museli podstoupit my. Za tu dobu jsme poznali nejenom celou vesnici, restauraci, muzea a celé okolí, ale i všechny důležité místní obyvatele – paní v muzeu a hospodského a není vyloučeno, že k večeru už všichni místní znali důvěrně nás. Možná jsme byli nejdéle se zde zdržující turisté za posledních ... ani nechci odhadovat kolik let.
Když jsme brzy ráno opustili Zaragozu a poté i dálnici, začal se autobus pomalu drkotat po místní silničce. Prodíral se svéráznou kopcovitou krajinou, jejíž nejvýraznější dominantou byly turbíny větrných elektráren, které se rozprostíraly po celém horizontu. Za hodinu jízdy jsme projeli pouze dvě jiné vesnice a potom už nás řidič vyklopil v cíli našeho výletu. Šla jsem se ho pro jistotu zeptat, jestli se zastávka v opačném směru nachází na stejném místě, neboť jsme nechtěli jediný možný zpáteční spoj zmeškat. Brzy jsem pochopila, jak humorná musela být moje otázka, neboť v celé vesnici se jiná silnice nenacházela. V deset hodin dopoledne bylo všude ještě mrtvo. Zkontrolovali jsme pro jistotu otevírací dobu muzeí a pak jsme se u informační tabule snažili rozhodnout, po které naučné stezce se vypravíme jako první. Jedna obsahovala lednice a výhled do kraje, druhá nabízela lednice, výhled do kraje a křoví. Nechtěli jsme být o nic ochuzeni, a tak jsme zvolili to křoví. Nutno říci, že okolí Fuendetodos je nádherné že se tu nachází víc zajímavostí než jenom Goya. Třeba ty lednice. Ty tu byly už za časů Goyi a bylo mi Štěpánem vysvětleno, že se zde neuchovávalo jídlo (jak jsem se mylně domnívala), ale led na uchovávání jídla.
Po více než hodině jsme se uchváceni a plni dojmů vrátili do centra vísky a zamířili do muzea. Velmi rázná paní “kurátorka” naši prohlídku pečlivě organizovala. Nejprve jsme museli zhlédnout cykly Goyových rytin. Poté nás doprovodila do rodného domu. Zde jsme viděli vše zachováno v co nejpůvodnějším stylu – kuchyni, kde maminka připravovala malému Franciscovi polívčičku a také dveře skříně, které činorodý chlapec pomaloval než se nesmazatelně zapsal do dějin umění. Na nástěnce byla například fotografie Goyových vzdálených příbuzných z počátku 20. století. Mírně mi to tu připomínalo proslulé Cimrmanovo Muzeum peří. Kurátorka se tvářila nekompromisně, a tak jsme rádi museli navštívit také expozici moderního umění.
To už se ale přiblížila doba oběda, a tak jsme zamířili do jednoho ze dvou místních podniků. Pan hostinský se tvářil, jakoby nebyl rád, že mu tam chodí lidi. Vypadal nevrle, tím spíš, že jsme nepochopili systém a udělali mu zmatek v objednávání. Jelikož pochopitelně neuměl anglicky, byla jsem vybrána jako tlumočník a snažila jsem se ze všech sil přeložit názvy nabízených pokrmů. V jednom případě jsem to asi nezvládla dobře, neboť ze španělského názvu v češtině vylezla “noha s věcmi”, což nás opravdu pobavilo a pana číšníka čím dál víc popuzovalo. Kdybychom si byli bývali přečetli dříve ve vševědoucím průvodci odstavec o zvycích v restauraci, pak bychom byli bývali věděli, že jsme si z každé skupiny jídel měli vybrat jedno jako předkrm a druhé jako hlavní chod. Já jsem tak měla dva předkrmy (o velikosti v mých představách přesahující předkrm) a Terka zase dva hlavní chody.
Po tomto opulentím obědě jsme se vypotáceli ven z restaurace a rozhodli se pro další z několika naučných stezek. Bohužel její značení bylo velmi nespolehlivé, a tak jsme o většinu zajímavých objektů přišli. Vybrali jsme si vlastní trasu a zvláštním způsobem jsme se vždycky někde sešli s naučnou stezkou. Pomalu se začalo stmívat, a tak jsme se vrátili zpátky do vesnice. Do odjezdu autobusu najednou zbývala jenom hodina. Tu jsme se rozhodli strávit v motorestu u cesty. Na závěr našeho pobytu jsme ještě zažili šok ne nepodobný mému zážitku z výletu v Posázaví. Když jsme totiž s čtvrthodinovým předstihem vyšli ven, uviděli jsme v dálce ve směru Zaragoza vzdalující se světélka autobusu. Začali jsme debatovat, co budeme dělat, pokud tento byl opravdu náš autobus – přespíme v místní noclehárně nebo budeme stopovat? Naštěstí po čvrt hodině přijel náš autobus s naším panem řidičem a náš výlet mohl šťastně skončit. Bylo to krásné a nakonec docela krátké.

http://picasaweb.google.com/obejdola/Fuendetodos#

Výročí dvouměsíční

Úvodem výsledek minulé ankety. Otázka Co znamená španělský výraz Príncipe azul ? nebyla zdaleka tak jednoduchá a vaše odpovědi byly méně jednoznačné než minule. Správná odpověď je za b) Výraz pro vysněný typ muže (každá takového máme:). Není to tedy ani přezdívka pro Rafaela Nadala ani jméno prince z pohádky O Popelce natož označení pro nástupce trůnu, prince Filipa.

Ve čtvrtek k večeru jsme sedly na autobus směr Centrální nádraží. Byla už tma, když jsme s mírným zpožděním spěchaly k budově. Zvonění mobilu jsem ignorovala napoprvé i napodruhé s dobrým úmyslem ušetřit volajícímu drahocenný kredit. Rozhlížela jsem se po rozlehlé hale, ale marně. Napotřetí už jsem vyzvánějící Amélii utišila a dozvěděla se, že čekající vyčkává jinde, než jsem čekala. Terka se Štěpánem na mě mávali a smáli se. Měli jsme před sebou čtyři společné dny.
V pátek dopoledne lilo jako z konve navzdory předpovědi „v Zaragoze prší dvakrát za rok“ byl tento déšť už nejméně desátý během dvou měsíců. A tak jsme sušili a sušili a do Parque Grande došli až potmě. V sobotu dopoledne jsme stihli překrásný hrad Aljafería – „nejvýznamnější památka z arabského období v Zaragoze, obecně považován za nejkrásnější muslimskou stavbu v celém Španělsku s výjimkou Andalusie, ovšem granadské Alhambře ani cordobské Mezquite se v žádném případě nemůže rovnat“ jak praví průvodce. Popis podobný předpovědi počasí typu nebude-li pršet, nezmoknem.
Odpoledne patřilo dobrému jídlu a umění. Začali jsme s churros s čokoládou, což jsou dlouhé tyčinky, které se v čokoládě máčí. Vychutnali jsme si i expozici Goyi v Muzeu Camón Aznar. Brali jsme to jako předkrm k tomu, co teprve mělo přijít v neděli jako hlavní chod. Kolem osmé večer jsme se doplahočili do restaurace Las Palomas. Tam si zaplatíte 14 Eur a pak můžete zkonzumovat cokoliv. Zejména Štěpán byl nadšen a svým apetitem doháněl to, co jsme my křehká děvčata nezvládla. Poprvé v životě jsem tam ochutnala chobotnici. Byla trochu tužší, ale těžko říct, jestli to bylo tou konkrétní úpravou nebo taková prostě chobotnice je. Možná jsem jenom narazila na chapadlo, které mělo tuhý kořínek. Další v pořadí byla v mém případě paella, tradiční jídlo mnoha druhů. Tentokrát s mořskými plody. Mezi rýží se líně povalovaly mušle, kalamáry nebo krevety. Z dalších chodů bych vyzdvihla moučníky. Jako expert na sladké jsem byla velmi spokojena s dortíkem, který byl z těsta tak lehkého, že div neuletěl z talířku. A taky s pudinky a něčím mezi salebem, pudinkem a vaječným likérem. Ani nám nepřipadalo, že tu sedíme už tři hodiny. O naše pohodlí se staral sympatický a pohledný číšník, který nám doporučil ještě zmrzlinu na závěr.
S plnými žaludky jsme se odebrali časně spát, abychom druhého dne dobyli nedobytnou vísku Fuendetodos.

http://picasaweb.google.com/obejdola/AljaferA#

Povodně a jiné

Pokud jste stejně jako Terka a Štěpán někde vyčetli či zhlédli, že je Zaragoza pod vodou a že je tu stav nouze, pak vás můžu uklidnit. Zatím jsme zcela na suchu. Z podobných katastrofických událostí můžu zmínit "pouze" atentát ETA na univerzitu v Pamploně nebo dopravní kolabs kvůli sněhu v Pyrenejích z minulého týdne. To je obojí dost daleko nato, aby byl důvod ke strachu. V naší skromné domácnosti řešíme problémy typu docházející marmeláda a co bude dnes k obědu :-))). Takže nebojte se, až se tady bude něco dít, tak se to určitě včas dozvíte, snad ne z černé kroniky:-)

Když se nemoc dostaví

Právě sedím u počítače ve své nové, na uvítacím ceremoniálu pro zahraniční studenty vyfasované mikině a přemýšlím o událostech uplynulých tří dní.
Možná za to mohla únava, možná psychika a možná změna počasí společně se zimou v našem bytě. Každopádně sotva jsem v sobotu pomohla Darie s návštěvou u doktora a koupí antibiotik, nemoc se pomalu ale jistě vkradla i do mých útrob a v neděli už jsem cítila svrbění v krku a s mírnou teplotou jsem den víceméně proflákala.
V pondělí bylo zapotřebí najít znovu doktora a nechat předepsat pro Dariu novou dávku antibiotik, neboť ten milý a sympatický sobotní předepsal z neznámých důvodů jednu krabičku místo dvou. Usoudila jsem, že bych se tentokrát měla nechat taky vyšetřit. Paní v lékárně nám poradila, že u nás na univerzitě existuje speciální doktor pro zahraniční studenty. Zavolala jsem proto naší koordinátorce, abych tuto informaci ověřila, ale jaké bylo moje překvapení, že jsem se dovolala pouze do Aniny schránky. Vypravily jsem se proto do školy přímo, ale tam na nás spíš nechápavě hleděli a ukázalo se, že tento doktor figuruje jenom v představách magistry z lékárny. Naše druhá štace tedy vedla do nemocnice a polikliniky v jednom, kde nás přijali už v sobotu. Tentokrát se ale vyskytl problém v podobě adresy našeho byť přechodného bydliště, díky níž spadáme pod jinou polikliniku a v nemocnice nás odmítli přijmout. Zesláblé nemocí a únavou jsme se tedy doplazily do polikliniky, která je nejblíž našemu domovu – lépe ji už schovat nemohli. Tam nás ale také nepřijali hned, byly jsme objednány na šestou večer.
Svůj první den nemoci jsem si představovala odpočinkověji, tato půldenní túra mi moc nepřidala. Naštěstí paní doktorka byla také sympatická, konstatovala, že na průduškách nic nemám a předepsala mi stejná antibiotika, jaká jsem si vezla z domova od našeho rodinného lékaře. Pozitivní na celém tom lékařském martýriu je to, že jsme nemusely díky našemu několikerému pojištění nic platit, pouze symbolický doplatek v lékárně. Třídenní antibiotika zabrala velmi rychle. Bohužel jsem musela v úterý čelit nepříjemným dotazům naší milé francouzské spolubydlící, proč že jsem jako nešla do školy. To, že jsem pod antibiotiky a že se mi téměř ztratil hlas, pro ni nebyl dostatečný důvod. Jestli někdo víte, jak se ve Francii stoná a co je pro ně dostatečný důvod k zůstání doma, tak mi to, prosím, prozraďte.
Dva dny strávené víceméně v posteli se vzácnou společností pana Belkina (jak nazýváme poskytovatele bezplatných internetových služeb), měly za následek mé připojení na Facebook, kde jsem začala okamžitě vyhledávat nové i dávno ztracené známé a přátele. Kdybychom už dnes (ve středu) nešly do školy, asi by se moje závislost začala nebezpečně prohlubovat.

Dnešní večer jsme strávily na naší první hodině Bailes latinos. Sice jsme promeškaly dva přechozí týdny kvůli kurzu španělštiny, ale brzy jsme se chytly (i díky obětavému lektorovi) a vrtěly jsme se společně s ostatními do rytmu merengue a salsy. Ale o tom zas někdy příště :-)

Když si Španělé večer vyrazí

... Střídají restaurace, bary a jiné podniky, aspoň 4 během noci, která trvá až do rána. A když se k nim přidají české slečny, udělají totéž, i když do rána nevydrží. Kdo volil možnost C, měl pravdu.

Minulý čtvrtek k nám během vyučování dokolovala výzva, abychom se podepsaly, pokud chceme s našimi spolužáky vyrazit na večeři. Myslely jsme si, že se jedná o nějakou oficialitu, ale později místo toho, abychom rozebíraly nějaký důležitý metodologický problém, se mě španělská spolužačka zeptala, jestli jdeme taky a pokusila se mi vysvětlit, oč jde.
A tak jsme v deset hodin přibyly ke skupince našich spolužáků a vydaly se s nimi do blízké restaurace. Popíjeli jsme sangríi a do skupinek jsme si objednali roztodivné pokrmy – sépii, šunku serrano, zelený chřest, jež se zde zve aspárrago a jež se dováží z Peru nebo maso, jehož původ jsme neznaly a později zjistily, že se jednalo o obsah něčího žaludku. Na závěr jsme si přiťukli bylinkovým likérem, který nám opravdu zachutnal a byly jsme vyhecované k další rundě. Naštěstí nebyl ani tak silný jako naše Becherovka, a tak jsme v klidu mohly pokračovat v zábavě a to hned ve vedlejším podniku.
Zde jsme se usadily po boku Artura a Alberta (tato dvě jména mi nějak splývají v jedno, a tak dosud nevím jistě, který je který). Vyprávěli nám o svých zkušenostech se studiem v zahraničí – jeden z nich byl v Londýně a druhý v Dánsku) a ptali se nás, jak se nám líbí Španělsko. Asi po pěti minutách položil Arturo, podle jeho názoru, nejdůležitější otázku „Co si myslíte o španělských chlapcích?“ No, byly jsme trochu v rozpacích a místo odpovědi jsme se začaly chechtat, což zas způsobilo překvapení na jeho straně. Nakonec jsme daly dohromady smysluplnou a jedinou vhodnou odpověď, jejímž zněním vás nebudu obtěžovat, protože vás to určitě stejně nezajímá:-). Čas v jejich společnosti příjemně plynul a začaly jsme si na tento podnik pomalu zvykat, a tak jsme nechápaly, proč se najednou zničeho nic začali všichni zvedat a rychlostí blesku přemisťovat. Já jsem samozřejmě ještě ani neměla dopito, ale to nevadilo, poněvadž ostatní si své pití taky brali s sebou. Tato situace se opakovala ještě dvakrát a to nás tak utahalo, že jsme tuhle veselou partu musely zanechat jejímu osudu a vydat se pozvolna domů. Když jsme se pokusily zeptat, proč tohle vlastně dělají, bylo nám řečeno, že aby se nenudili. Tak já jsem se teda rozhodně nenudila, ale moje kapacita pro paření byla vyčerpána na několik týdnů dopředu.

V neděli odpoledne jsme využily posledního záblesku hezkého počasí a šly jsme na procházku k řece Ebro. Můj fotoaparát u toho nesměl chybět, i když fotky jsou trochu monotónní a sestávají zejména z úchvatného pohledu na pomalu se přibližující baziliku Pilar.

http://picasaweb.google.com/obejdola/ProchZkaPoBEhuEbra#

A protože mi dnes skončil kurz španělštiny, rozhodla jsem se pro novou anketu tentokrát s jazykovou tematikou. Obrázek slouží jako nápověda :-))).

PS: Vilu Tugendhat jsme neprobírali. Tak zbývá asi jen jedno želízko v ohni - František Kupka. Vamos a ver ...

Kolik umíš jazyků ...

zleva doprava: Beata, Marcus, Hannah, Ana, Chiara, Já, Chiara, Agnieszka, Ivana (chybí tu Ana a Steffi)

... tolikrát jsi člověkem. A tak jsme se zapsaly na intenzivní kurzy španělštiny. Já a Ivana jsme byly shodně přiřazeny do čtvrté skupiny (kdo by to byl řekl, když patříme do stejného Margarittina vrhu? :-) Naše skupinka je mezinárodní. Tvoří ji kromě nás dvě Polky, dvě Italky se shodným jménem Kijára (nemám představu, jak se to píše tak aspoň fonetický přepis), Angličanka Hana a dvě Němky Ana a Steffi. Jediným mužským zástupcem je student techniky z Mnichova Marcus.
Na kurzu je zajímavé střetávání názorů a zkušeností jak národních, tak osobních nebo profesních, protože skoro každý studuje něco jiného. Nejlépe se se španělskou kulturou i jazykem vyrovnávají Italové, i když přes moře, mají to povahově přece jen nejblíž. My to máme nejblíž k Němcům, ale ti se k nám téměř neznají. O to víc je mi líto, že toho vím tak málo o Polsku, a že jsem tam nikdy nebyla. Polky se zdají být sympatické a skromné jako my. Čím dál více při společné konverzaci zjišťujeme, že bychom se málem mohly bavit česko-polsky, tolik slov je stejných jen s jiným přízvukem nebo pravopisem.
Zajímavé je pozorovat, jakou představu mají cizinci o České republice, mají-li vůbec nějakou.Ve srovnání s tím, co musí průměrný český středoškolák vědět o západní Evropě ať už se jedná o literaturu, zeměpis, historii nebo současnou politickou situaci, by přehled našich spolužáků nebo i spolubydlící Louise o našem regionu prošel ouškem jehly. Nehledě na věčně nervy drásající fakt, že nás řadí do východní Evropy. Mladí lidé obvykle vědí, že my a Slovensko už netvoříme jeden stát. Ale třeba to, že u nás neplatí Euro, tuší málokdo. Studenti ze západu vnímají členství svých států v Unii jako samozřejmost, protože se do toho už narodili, a je pro ně nepředstavitelné, že to někdo vidí jinak. Když jsme zkoušeli na kurzu popsat národní stereotypy, tj. Jaké vlastnosti má typický Němec/Španěl/Ital atd., o nás a Polácích toho ostatní dali dohromady jen málo. Nakonec se shodli, že my pijeme pivo a Poláci vodku. (Zrovna já jsem tedy typický představitel, ehm ..)
Abych někomu nekřivdila, musím říct, že mě až překvapilo, kolik lidí navštívilo Prahu a to obvykle v kombinaci s Karlovými Vary (zřejmě je to standardní nabídka místních cestovních kanceláří) . A mnoho z nich tvrdí, že to bylo nejhezčí nebo jedno z nejhezčích měst, která kdy viděli. Moje srdce Pražana se samozřejmě dme pýchou a vzbuzuje ve mně pragocentristické pocity, ale na druhou stranu vidět Prahu ještě neznamená znát Českou republiku, o čemž jsem se přesvědčila během svého dvouletého plzeňského pobytu. Marně čekám, kdy se na hodinách Arte del siglo XX dočkám, a zmíní se alespoň něco maličko úplný ždibíček z českého umění. Zatím jsem si akčně našla, že se Adolf Loos narodil v Opavě (ale Čech nebyl) a teď mi svitla naděje v podobě Vily Tugendhat, kterou, jak doufám, budeme probírat tento týden.
To jsem ale trochu odbočila od samotného kurzu a místo toho jsem vylíčila mezinárodní situaci. Tak tedy nakonec ještě jedna příhoda pro zasmání, která výstižně komentuje přísloví z úvodu:-) Kurz španělštiny je sice přínosný a pozvolna se začínám cítit jistější v kramflecích, ale i on má své stinné stránky. Únavu a následné zblbnutí. A tak jsem minulý týden na trhu překvapené prodavačce oznámila „Kilo de zapatos“ místo patatas. Smála se tak výrazně a tak dlouho, že jsme ji slyšely až na druhou stranu trhu, kam jsme se vydaly pro sýr. Kilo bot by se hodilo taky, pomyslela jsem si. A navíc, kdo by si to nespletl, když ten ten jejich Zapatero, ne nepodobný Hurvínkovi se Spejblem dohromady, kouká denodenně z předních stránek všech novin.

PS: Užijte si státní svátek ! :-()

Hlasujte

Abyste se nenudili, připravila jsem vám malý kvíz - v levé části stránky. Odpověď naleznete v novém příspěvku. Komu nejde hlasovat, může mi poslat svůj tip mailem: magdafe@students.zcu.cz
Jsem moc zvědavá na Vaše odpovědi:-)

Multikulturní weekend

Španělsko je multikulturní země. I tak by se vznešeně dal označit fakt, že se sem hrnou přistěhovalci ze všech koutů světa. Zejména ze španělsky nebo francouzsky mluvících zemí a ze zemí s podobným klimatem a způsobem života. Naše spolužačka Ivana se před měsícem seznámila se sympatickým Marokáncem, se kterým se příležitostně vídáme i my.
Na sobotní večer jsme od něj dostaly nečekané pozvání na večeři. Daria byla nerozhodná a nakonec odmítla, ale já jsem vzhledem ke své inklinaci k národnostním menšinám:-)) nemohla odolat. Byla jsem dost zvědavá, jaké bude jídlo a co nového se o Maroku dozvím. Babelův byt se nachází na pěší třídě Calle Delicias, což jsem mu mohla jen závidět. Doma byla jenom jeho sestra, která jídlo připravovala. Večeřelo se na terase, což bylo velmi příjemné i navzdory předchozímu přívalovému dešti, který zahltil celou kanalizaci, takže jsem se na večeři dostavila bohužel v poněkud promáčeném stavu.
První menu byla chalva a sladké pečivo, něco jako naše cukroví, a sladký marocký mátový čaj. Potom následoval kuskus se zeleninou a kuřecím masem podávaný na jednom velikánském talíři. V Maroku jí všichni společně a na jídlo se schází celá rodina. I když se jí obvykle rukama, kuskus se pojídal lžící. Babel nám oznámil, že toto jídlo musíme sníst celé. Jelikož jsem velmi důvěřivá, vzala jsem to velmi vážně a i když Ivana a Babelova sestra odpadly, snažila jsem se vše dojíst, což byl nadlidský úkol. Ukázalo se, že Babel je velký srandista, a že ve skutečnosti se celé jídlo dojídat nemusí. Stejně tak nejdřív oznámil Ivaně, že si nás při jídle nesmí vyfotit, ale také to nebyla pravda. Po jídle jsme zase pili čaj a kouřili vodní dýmku, které se arabsky říká stejně jako česky šíša. Možná, že to někdo z vás už věděl, ale pro mě to bylo zcela nové zjištění, takže jsem se tvářila jako Kolumbus při objevení Ameriky. Povídali jsme si o životě v Maroku, Španělsku a v Čechách. I když marocká společnost je, zdá se, liberálnější než jiné arabské státy více na východ, stejně mě některé věci překvapily. Například že arabština ani nemá výraz pro španělské novio/novia (= přítel/kyně), protože oficiálně se tam dívky s chlapci nemohou osamoceně stýkat před svatbou. V praxi to ale chodí tak, že si skupinka dívek vyrazí do města a dají vědět svým nápadníkům, kde kdy přesně budou a pak se tajně scházejí. Velkým problémem je být v Maroku svobodnou matkou. Maročané si velmi cení panenství při svatbě, a proto je taková žena zatracena a její rodina ji může vyhnat z domu. Bavili jsme se i o kouření. Dozvěděly jsme se, že kouření vodnice na ulici je v Maroku přísně zakázané. Pobavila mě představa někoho, kdo si vykračuje se šíšou po ulici místo cigarety. Můj marocký exkurz byl velmi milý a příjemný a doufám, že budu moct v budoucnu ukázat i pár foteček.
Druhý den dopoledne jsme chtěly s Dariou navštívit Muzeum Zaragoza a prohlédnout si především vybrané práce od Goyi. Šly jsme po šipkách, které nás ale vláčely po všech čertech, až nakonec jsme po trase mnohem delší, než kdybychom šly podle mapy, došly k honosné budově, která však byla navzdory informacím z mého průvodce neprostupně uzavřena. ¡Jak typické pro Španělsko!
V poledne nás čekal velký „project“ - vaření pravého českého vepřo knedla zela. Tedy pravého, jak se to vezme. Naše ingredience sestávaly z: houskových knedlíků v prášku (ze zdejších baget bychom je asi připravily stěží) exkluzivně poslaných z Čech, španělského vepřového a německého zelí. Výsledek byl ohromující zejména díky výbornému zelí – Němci si u nás výrazně šplhli, křehkému a měkkému vepřovému masu a knedlíkům (dílo mojí maličkosti), které sice nebyly z nejestetičtějších a požadovaných 12 cm podle návodu na obalu také nesplňovaly, ale chutnaly autenticky a byly na povrchu úměrně slizké. Tak jsme po guláši na pivu, kam jsme přidaly pravý Budvar, zvládly připravit druhé české jídlo. Rozhodly jsme se, že se české neděle stanou pravidlem. Jenom naše francouzská spolubydlící neskrývala údiv nad knedlíkem „What's this – your strange thing?“

Huesca poetická

Poutníci obtěžkaní fotooptikou ocitli se ve městě Huesca
podzimní slunce svítilo ale už nehřálo
barevné domy, modrá obloha
prázdné město


Ocitli se u starého kostelíka avšak za vstup
žádala žena ve tmě zahalená úplatek
Svatý Petr všechno viděl
ale neudělal nic


Křivolaké ulice ospalého města dovedly je
až k bizardní katedrále
napůl kostel napůl hrad
zve je dovniř


Jak neobvyklé toto místo s fontánou
stromy a párkem holubů
však poutníci nemajíc čas
jdou dál


Majestátně čnějící hory jsou na dohled
vzbuzují strach i obdiv
poutnící v bezpečí města
vdechují čerstvý vzduch


Náhlý ruch města je pohlcuje
odněkud zavane vůně kávy
lahodné sladké a jemné
nejde odolat


Španělská siesta se počíná
vrhá poutníky do náruče zeleně
chodí sem a tam
přemýšlejí


Den se už přehoupnul do druhé půlky
nic naplat peníze dneska nevyhrajem
Huesca Esca Sca Ca
A .............. zas někdy

¡Adiós!



http://picasaweb.google.com/obejdola/Huesca

Svátky svaté Pilar

Od minulé soboty do zítřka, tj. pondělí, se město, které jsme začaly tak důvěrně znát, změnilo ve vroucí kotel a my v drobné paběrky, které jsme se snažily tím vším bez úhony projít a ještě z toho něco vytěžit. Zažily (či spíše zažili, protože k nám na celý týden přijeli Darii rodiče) jsme pravou španělskou fiestu. Snažily jsme se vypátrat, které dny ještě máme jít do školy a které už ne. Otrlejší studenti tvrdili, že do školy se po celou dobu svátků jednoduše nechodí a i někteří profesoři automaticky výuku svých předmětů zrušili. Nakonec nám zůstaly ze tří dnů výuky 4 hodiny, z čehož na tu poslední jsme z celé skupiny dorazily samy, a tak nám Enrique k naší radosti udělal individuální konzultace. Kromě méně podstatných věcí (oprava DÚ) se zajímal hlavně o to, které bary jsme zde už stihly navštívit a doporučoval další.
Ale zpátky k oslavám. V sobotu jsme zakoupily noviny a s nimi i podrobný přehled kulturních akcí během Pilar, jak se zkráceně svátky nazývají. Už minulý víkend bylo znát, že se město pomalu ale jistě zaplňuje. Hlavní hrdinka mých blogových zápisů Paseo Independencia se pro automobily uzavřela a zůstala tak prostorná pěší zóna, kde se předváděli tanečníci, indiáni (stejní jako v Praze nebo v Plzni, jsou prostě všude:-), bubeníci, kouzelníci, řečníci a klauni nebo třeba mexická dechovka. Mezi tím vším proudili černoši, kteří se snažili na těchto oslavách přiživit. Když na to přišlo, dokázali sbalit nelegální CD rozprostřená na ulici během několika sekund. Všichni slavící nosili speciální kostkované červeno-černé šátky se speciálním potiskem, a proto jsme neodolaly a jednomu černochovi jsme přispěly na živobytí. Blíž ke katedrále jsme potkávali oživlé sochy – kapitána lodi, čarodějnici s bradavicí a muže bez hlavy. Taky lidé nosili speciální oděvy. Kromě šátků oblékla zejména mládež různobarevné kalhoty ne nepodobné našim montérkám. Bílé, zelené, červené, oranžové i růžové měly podle všeho vyjadřovat příslušnost k určité městské čvrti. Tito 'ocejchovaní' hrdí zástupci pak tvořili průvody, které za doprovodu dechovky křižovaly město sem a tam.
Během týdne jsme se snažily skloubit docházku do školy (velmi pasivní), svátky Pilar a průvodcovství po městě pro Darii rodiče a byl to úkol vskutku náročný, ale nakonec jsme si to všichni užili. Chtěli jsme se vyhnout těm největším davům a největším bláznovstvím, což nebylo zas až tak těžké. Stačilo vyrazit do města mezi třetí a pátou, kdy je siesta nebo brzy ráno, kdy všichni vyspávají po včerejším flámu. Jeden večer jsme na hlavním náměstí navštívili ukázku folklorních zpěvů a tanců. Všichni účinkující měli lidové kroje a zejména tance byly vydařené. Jednu chvíli se mi zdálo, že poznávám základní krok z kankánu, ale doprovod kastanětů mě utvrdil v tom, že to je jenom náhoda. Se zpěvy to už bylo horší. Když jsme vyslechli první tradiční halekačku v podáním zřejmě nějaké známé a uznávané zpěvačky, zapochybovali jsme, že si tento druh zpěvu oblíbíme, ba dokonce, že to vydržíme poslouchat delší dobu. Zpěvačka měla totiž velmi ale opravdu velmi výrazný ječák, který zajímavým způsobem rezonoval, a který uměla vystupňovat do zajímavých poloh.
Jiné dny jsme vyhradili pro návštěvu míst, která jsme ještě ani my samy nestihly navštívit (třeba překrásný hrad Aljafería, pozůstatek arabské architektury nebo katedrálu vevnitř-to je opravdu ostuda), samozřejmě jsme naši návštěvu nemohly ochudit o salsa bar (tentokrát jsme poprvé tančily i my a alespoň pro mě to bylo opravdu náročné, na konci se mi nohy pletly sem a tam a ještě po cestě domů se mi v hlavě neustále přehrávalo – un, dos, tres, pomlka, cuarto, cinco, seis, siete – je to vlastně na osm dob) a jeden den jsme si udělali výlet do blízkého městečka Huesca. Dnes jsme zažili vrchol celých svátků – kladení květin k nohám svaté Pilar. Tento obřad začal už ráno a pokračoval asi celý den. Po ulicích chodili lidé v krojích včetně bot a vyšívaných šátků a i ty nejmenší děti v kočárcích měly tradiční oblečení. Už dřív jsme si všimly, že se kroje prodávají běžně v obchodech, ale opravdu nás nenapadlo, že ho tu má asi opravdu každý. Krojů bylo nepřeberné množství druhů – barev, látek, střihů. Ženy měly i tradiční účesy (drdoly) a výrazné šperky. Bohužel začalo intenzivně pršet a všechna ta paráda byla vláčená mokrem a špínou. Každý nesl kytici řezaných květin, nejčastěji bílo červeno žlutých k pyramidové konstrukci z drátů, jíž vévodila stylizovaná figurka Pilar, na náměstí před katedrálou. Ani si netroufám odhadnout, kolik metrů to celé měřilo, ale rozhodně jsem nic podobného v životě neviděla.
Svátky Pilar pro nás byly zase něčím novým a dobrodružným, ale už se docela těšíme, až se život vrátí do pokud možno vyjetých kolejí.

http://picasaweb.google.com/obejdola/FiestaPilar#

La televisión

Na naší televizi máme k dispozici 5 kanálů. I když zatím příliš dobře nerozumíme, občas se díváme a některé pořady jsme si docela oblíbily. Tak třeba tenhle: Marge Simpsonová stojí v kruhu vybrané společnosti, když oknem vletí do místnosti Homer. Marge neztrácí dekorum a přítomným dámám oznámí: „Mi marido Choumer“.
Mezi další zajímavé pořady patří reality show Circus. Vybraní artisti pod dohledem těch nejlepších lektorů nacvičují nová a nová čísla a každý týden je někdo vyřazen. Cvičí na zemi i ve vzduchu, sami i skupinově a je to moc hezká podívaná. Jiná show, která právě začíná, je u nás známý Faktor X, zde pod názvem Faktor „Ekýs“. Bohužel sotva jsme si vyhlídly své favority, pořad byl přesunut na zcela jiný den a jinou dobu a my po něm marně pátráme.
Trochu jinak vypadají i TV zprávy. Hlavní relace, zdá se, začíná až v devět hodin (tedy přesně k večeři:-). Zahraniční zprávy obsahují mnohem více novinek o Jižní a Latinské Americe, zatímco o situaci v Gruzii jsem zde neslyšela jedinou zmínku. O Rusku se tu taky nic nedozvíte. Pravidelně však bohužel vídáme informace o teroristických útocích v Baskicku, povstáních emigrantů v Andalusii nebo uprchlících z Afriky, kteří se na vratké lodičce dopravili na nejbližší španělský ostrůvek.
Největší zážitek s TV však máme z tohoto týdne, kdy Alejandrova sestra Carlota účinkovala v pořadu „Ven a cenar conmigo“ (Pojď se mnou povečeřet). Pět soutěžících postupně pro ostatní připraví večeři o několika chodech u sebe doma a vzájemně své kulinářské výkony bodují. Carla bohužel nevyhrála, i tak se nám její výkon líbil, protože oproti dvěma jiným dámám působila sympaticky a přirozeně. V televizi jsme taky znovu viděly kuchyni i obývák, kde jsme několik dní přebývaly. Navíc se v několika záběrech mihl na obrazovce i Alex coby starostlivý a ochotný starší bratr, který pomáhá s přípravou slavnostní tabule. („Až tam budu, přepněte na jiný kanál“, zněla instrukce, kterou jsme nedodržely :-)
Naprosto nejhorší na španělské televizi jsou reklamy. Blok reklam během odpoledního vysílání trvá i 15 minut! Nejčastější jsou reklamy na auta a nebýt toho, že v jedné účinkuje Richard Gere, zoufale bychom se nudily:-)

Studentský život

Go out, salir, nebo pařit. Naše první setkání s nočním městem proběhlo v sobotu před tím, než jsme šly poprvé do školy. Vyrazily jsme ven v devět a vrátily se kolem druhé. Na naše poměry myslím normální čas. Jenže Španělé teprve v devět večeří a kolem druhé vyjdou do ulic. I tak bylo město nezvykle plné lidí, možná víc než za dne. Bylo ještě teplo jako v Praze v létě, a tak jsem se vyšňořila do džín a letních šatiček ze Sanu Babu a přes ramena jsem si přehodila nový šátek. Na Paseo Independencía jsme viděly pouliční umělce, potom jsme to vzaly kolem našich oblíbených svatebních šatů (skvělý orientační bod) a najednou se před námi vynořila katedrála v celé své kráse. Zůstaly jsme chvíli zírat v němém úžasu a pak jsme zabočily do jedné z bočních ulic, kde se konal středověký jarmark. Přes neuvěřitelné davy lidí ale nebylo možné dohlédnout na zboží vystavené na jednotlivých stáncích. Rozhodly jsme se najít si nějaký bar a dát si něco menšího k jídlu a pití. Mohlo by se zdát, že při hustotě výskytu barů ve městě nemůže být nikdy problém si najít místo k sezení, ale opak je pravdou. Hledaly jsme dlouho a musely jsme projít i ty menší uličky, až jsme konečně našly jeden, který se nám zamlouval. Nechaly jsme Dariu venku, aby hlídala zabraná místa u stolu, a já s Ivanou jsme se vypravily objednat dovnitř pití. Barmani kmitali sem a tam, lidé se tlačili jeden na druhého a byl tam neuvěřitelný hluk. Byla jsem vděčná za Ivaninu výšku a schopnost upoutat na sebe pozornost. S pivem, vínem a jídelním lístkem jsme vypadly ven, kde jsme začaly studovat nabídku jídel. Vyhrála to bageta se šunkou serrano a nyní byla řada na mě, abych se probojovala dovnitř a vyřídila objednávku. V duchu jsem se musela smát, protože jsem měla pocit, že s mým jemným hláskem a drobnou postavou si mě nikdy nevšimnou a budu dřív ušlapána než nakrmena. Nevím jak, ale nakonec jsem se s barmanem nějak domluvila, on si na objednací lístek napsal moje jméno řka, že mě pak zavolá. Po chvíli opravdu vyběhl ven a něco zakřičel, sice „magda“ znělo tak exoticky, že jsem stěží pochopila, že se jedná o mě a naše bagety, ale hlavní bylo, že jsme si za chvíli pochutnávaly. Tak je to ve Španělsku často. Při tak chaotické organizaci má člověk pocit, že je malý zázrak, když vše dobře dopadne.
Příští čtvrtek jsme byly pozvány na Erasmus Party. Doufaly jsme, že bychom tam mohly potkat nějaké nové lidi a společně s Louise i Ivanou jsme zamířily směrem bar Martinik. Hudba zde však hrála tak nahlas, že možnost popovídat si s někým se blížila k nule. Zkonzumovaly jsme pivo zdarma a přesunuly se do vedlejšího podniku. Erasmus Party se nakonec konala i tam, i když neorganizovaně, protože jsme tam potkaly dva Maďary a Portugalce. Poprvé jsme tam ochutnaly tapas – malé jednohubky, jejichž složení se liší bar od baru. Ty naše se skládaly z pravých krabích tyčinek a nějaké rybičky (asi sardinky) a oliv. O týden později jsme se rozhodly vyzkoušet jinou party. Opět začínala až v půl jedenácté a naše zkušenost z minulého týdne byla, že se lidé začali scházet až tak před půl dvanáctou. Nevím, proč se tyto party konají uprostřed týdne. Někteří studenti možná už v pátek školu nemají, ale pedagogické fakulty všude v Evropě zaměstnávají své slušné studentky celotýdenně:-). Uvelebily jsme se s Dariou na barových stoličkách a trochu znuděně jsme se rozhodly vypít si svou Colu a zase jít, protože jakožto introvertní melancholici jsme nekomunikativní a nemáme šanci se s nikým seznámit. To jsme ale nepočítaly s tím, že se Španělé budou chtít seznamovat s námi. Pokud si chcete procvičit své schopnosti porozumění v cizí řeči, zajděte si do hlučného baru s disco hudbou a pokuste se plynně konverzovat. Byly jsme pozvány na drink, což se nám líbilo a k tanci, což v mém případě bylo již horší. Právě včas se nám podařilo odejít s pomocí výmluv jako „zítra ráno máme školu“ (zcela pravda), „u nás tak pozdě večer ven nechodíme“ (zčásti pravda), „u nás nemáme bary“ (nepravda). Prostě Česká republika byla vylíčena jako svaté místo a my dvě jako světice, které opravdu už musí domů:-).
Ze všech míst, která jsme zatím po večerech navštívily, u mě na plnou čáru vede bar s bezplatnou výukou salsy. Sice jsme se prozatím nezapojily a jenom se snažily odkoukat alespoň základní kroky, ale i tak to byl hluboký zážitek. Některé páry budily dojem profesionálů, s pravým latinským temperamentem si tanec opravdu užívaly. Snad tam brzy zase zajdeme a pokusíme se alespoň o ty základní kroky, koneckonců taneční boty už jsou na cestě za námi.

¡Hola! Škola volá

Je pátek večer a já si promítám události uplynulého týdne. Byl to týden zběsilý a náročný. Jsem zvědavá, kdy pomine období údivu a kdy už nebudu chodit z hodiny na hodinu s očima navrch hlavy. Otázka je, jestli je škola na Erasmu vlastně to nejdůležitější. Odpověď ano by měla být jednoznačná. Vždyť kvůli studiu jsme sem přijely, dostaly na to stipendium Evropské unie a tak dále a tak dále. Ale nenaučíme se víc vlastně mimo školu?
Když už jsem se rozhodla věnovat tento příspěvek škole, měla bych začít možná úplně od začátku. Celý dlouhý čas před odjezdem do Španělska jsem čekala na nějaký oficiální dopis od univerzity, kde by bylo popsáno, kam a kdy se máme dostavit, jaké dokumenty máme mít s sebou a podobně. Žádné takové instrukce jsme neobdržely, a tak jsme se hned první den po příjezdu svévolně vypravily na oddělení zahraničních vztahů, abychom svoji přítomnost zde nahlásily na nejpovolanějších místech. Byly jsme však odeslány na studijní oddělení pedagogické fakulty, kde jsme od té doby vyřizovaly všechny své záležitosti. Jak už jsem zmiňovala, nejtěžší se zdálo a dosud zdá dostihnout naši koordinátorku Anu Artigas, která nám má podepsat nejeden papír. V tomto směru došlo k výraznému pokroku, protože Ana konečně poprvé odpověděla na náš mail (otravujeme ji už od dubna) a pozvala nás k sobě domů.
Jedna z nejdůležitějších věcí vůbec je rozvrh. Ten jsme začaly zjišťovat během našeho druhého týdne zde. Myslela jsem si, že dostaneme automaticky nějaký výpis, ale nebylo tomu tak. Na studijním nám sdělili, do jaké skupiny na jaký předmět patříme a rozvrh jsme si samy sestavovaly za pomocí tužky, papíru a informací na nástěnce. Jelikož jsme měly mnoho nejasností, angažovaly jsme do jejich řešení nejednoho kolemjdoucího – například víceděkanku pro mezinárodní vztahy, učitelku z naší katedry nebo paní ze studijního. Nakonec se nějak zadařilo a my jsme poznaly, že ve škole budeme trávit nemálo času a to každý den.
V pondělí před osmou ráno jsme vyrazily ke škole. Žaludek se nám svíral nervozitou, tuto českou tradici jsme jaksi nedokázaly nechat doma. Naše první hodina byla Britská literatura. Vyučující byla velmi rozevlátá dáma, celá v červeném, mluvila velmi pomalu, takže jsme takto poránu měly co dělat, abychom neusnuly. Jako další předmět zmíním ještě Americkou literaturu na filozofické fakultě, která je mnohem náročnější, a kde budeme muset číst jako o závod. Já jsem se k večeru vypravila ještě na přednášku z dějin umění 20. století. Protože tento předmět nemám zatím oficiálně zapsaný, chtěla jsem se domluvit s vyučující předem, ale Carmen Rábanos Faci si záludně na poslední chvíli změnila konzultační hodiny. Když jsem za ní tedy šla po přednášce, usmála se a řekla, že ví, že nejsem zapsaná, neboť je koordinátorkou Erasmu na katedře. Od té doby tedy chodím na Arte del siglo XX ve španělštině, snažím se dělat si jakés takés poznámky a teprve doma luštím, co jsem si to vlastně napsala a bavím se tím, že některá slovíčka nemají s uměním vůbec nic společného.
Během týdne jsme pochopily, jak důležité místo je cafetería nebo že vypůjčení knížek v knihovně může být i docela složitý proces. Najít nějaké místo ve škole také není jednoduché, protože spousta studentů jsou taky Erasmáci a taky bloudí po škole jak v krétském labyrintu. Jenom na angličtině je nás nejspíš 9. Kromě nás taky 3 Turkyně (tmavé, se šílenou anglickou výslovností ale prořízlou pusou) a 2 Norky (bledé, blonďaté, krásné s šarmem ledové královny). I my s Dariou jsme už byly označeny jednou za Němky, podruhé za Norky a potřetí za Rusky.
Doufáme, že se brzy v labyrintu zorientujeme, zjistíme, co je důležité a co ne. I když hodiny probíhají v angličtině a vyučující domlouvají španělským studentům, aby používali výhradně angličtinu a byli tak vůči nám ohleduplní, sami pak důležité organizační věci (třeba dnešní odpolední hodina proběhne o hodinu dřív nebo přesuneme se do jiné učebny) oznamují výhradně španělsky. Ještěže máme hodné spolužačky, které nám všechno znovu vysvětlí a ještěže už jsme se ve španělštině začaly trochu orientovat.

Parque Grande

další foto: http://picasaweb.google.com/obejdola/ParqueGrande#

O jídle a vaření

O španělském jídle by se daly napsat celé romány. Já sice nejsem žádný labužník, ale i tak jsem naším stravováním zatím nadšena, i když i ono má své stinné stránky. Se španělskou kuchyní jsme se seznámily u Alejandra doma. Byly jsme překvapeny nejen složením pokrmů, ale i dobou jídla. Oběd se totiž konal až tak okolo třetí a večeře dřív nežli v devět byla nemyslitelná. Večeře byla stejně velká a výživná jako oběd. Obě jídla mohla sestávat z nejrůznějších věcí smíšených dohromady. A tak se na jednom talíři ocitlo maso dohromady se salátem s olivami, pizza, krevety, smažený lilek a kousek pečiva. Právě s krevetami jsme si užily svoje. Já ani Daria nemáme téměř žádné zkušenosti s pokrmy z mořských živočichů a obě jsme jedly krevety poprvé. Nevěděly jsme, jak do toho a bály jsme se, jak to bude chutnat. Byly výborné! Naši hostitelé však vůbec nemohli uvěřit, že krevety neznáme a byli z nás úplně paf.
Když jsme se přestěhovaly do našeho bytu, začalo úplně nové dobrodružství a to s naším vlastním vařením. Rozhodly jsme se, že budeme jíst méně a úsporněji, a že se pokusíme večeřet dříve, tak jak jsme zvyklé. Nutno ovšem říct, že toto předsevzetí je neustále v ohrožení, protože zdejší rozvrh dne prostě vypadá úplně jinak. Jíme hodně zeleniny, protože je tu velký výběr. Stále zkoušíme něco nového – třeba právě lilek nebo salát z čekanky. Používáme olivový olej a to úplně na všecko. Byl to trochu nezvyk, třeba palačinky na olivovém oleji. Naše první jídlo byla rýže a zeleninová směs. Chtěly jsme si přečíst, jak přesně se tato rýže připravuje, neboť je mnoho druhů rýží. Místo kýženého návodu jsme však na zadní straně obalu našly zhruba toto: „Pyrenejští farmáři jsou hrdi, že mohou výsledky své tvrdé práce přinést na váš stůl ..“
Oblíbily jsme si zvyk dojídat se po obědě ovocem. Je to velmi chutné a zdravé. Nyní je zřejmě sezóna melounů. Těch tu mají více druhů a nejradši máme ten, který se označuje „sandía“. Je to asi obdoba žlutého melounu, i když kdo ví.
Zdejší obchody jsou samozřejmě plné nejrůznějších plodů moře. S těmi jsme se ale rozhodly zacházet opatrně a postupně. Já bych si například v životě nekoupila rybu i s vyvalenýma očima, alespoň zatím ne. A stejně tak chobotnici. První co jsme si troufly koupit, byly mražené kalamáry. Ani jedna jsme nevěděly, co to je, ale obrázek na obalu se nám líbil. Později jsme se dozvěděly, že kalamáry jsou ze sépie, ale ani to nám nic neříkalo, protože jsme nevěděly, jak sépie vypadá. Jednoho dne jsme při procházce po okolí narazily na opravdový trh – s ovocem a zeleninou, masem a s rybami. Moc se nám vystavené potraviny líbily, tak jsme hned zakoupily banány. Šly jsme trhem dál a najednou to uviděly – sépii v celku. Byla bílá a poloprůhledná a slizká. Byl to šok, že kalamáry neplavou v moři ve formě malých kroužků, které máme doma v mrazáku!
Místní kuchyně je opravdu pestrá a budeme mít co dělat, abychom ochutnaly všechny speciality. Určitě o jídle nepíšu naposledy, až ochutnám chobotnici, tak se zase ozvu:-)

PS: Kalamárový šok pominul, dnes jsme je měly opět k obědu a moc jsme si pochutnaly:-)

Byt Escosura

Blízká setkání třetího druhu (18.9.)

Dnešní den začal nenápadně. Dopoledne jsme se vypravily na studijní oddělení, abychom dořešily definitivní podobu našeho rozvrhu. Postávaly jsme u nástěnky se seznamy předmětů a snažily se najít ty správné informace, když nás najednou oslovila slečna, která nám připadala povědomá, ale zdálo se, že není odkud. „I remember your faces! I was on Erasmus in Pilsen.“ A hned jsme byly doma. Nepamatovaly jsme si sice, na které předměty jsme s ní chodily, byly to přece jen dva roky nazpátek a my samy jsme tou dobou byly na univerzitě nové a měly jsme jiné starosti než okukovat Erasmáky. Dívka se jmenovala Ana a dala nám na sebe kontakt, okomentovala některé předměty, které jsme měly zapsané a zhrozila se. „My God! Why do have so many subjects?“ Na to jsme neuměly přesvědčivě odpovědět, předmětů máme jenom 6. Samy jsme ale byly překvapené, kolik času budeme muset trávit ve škole.
Během dopoledne jsme obdržely několik telefonátů s ohlasy na náš nový – už druhý a vylepšený inzerát na pronájem třetího nevyužitého pokoje v našem bytě. A tak jsme mezi jednou a druhou hodinou místo kýženého klidu v době oběda ukazovaly byt jedné Francouzce a jedné Španělce. Obě se nás ptaly, jak jsme našly tak skvělé bydlení. Nicméně vady se zde stejně najdou. Například nespolehlivý internet (dá se pouze parazitovat na cizí síti) nebo calefacción individual, které je dražší než central. To odradilo například poslední zájemkyni o byt, což byla poněkud prudká Polka.
Na třetí hodinu jsme měly domluvenou schůzku s naší spolužačkou a spoluerasmačkou z Plzně Ivanou, která přijela teprve předevčírem. A zároveň s další o pár let starší studentkou z Plzně, které se zde natolik zalíbilo, že sem i po skončení stáže dál jezdila tak dlouho, až si tu našla přítele a s tím žije šťastně až dodnes. Bylo to moc příjemné posezení u kávy, které se protáhlo skoro na celé odpoledne. Kladly jsme skorošpanělce nejrůznější dotazy jako „Smí se tu smrkat na ulici?“ nebo „Proč je v barech tolik odpadků na zemi?“ „Podívejte se pod sebe, a když tam budou odpadky, tak je tam házejte taky. Mně to taky dělá problém, ale takhle se to prostě dělá. Po uzavření baru číšník vymete všechno ven na ulici a je to.“ Typicky španělské řešení problému. Ptaly jsme se i na školu. „Se školou si nedělejte starosti. Měly byste tam chodit hlavně na začátku, ale pak uvidíte. Hned na začátku října je tu týden prázdnin, týden fiest.“ Tak to bychom tedy měly.
Krátce před šestou jsme se musely zvednout, neboť se nám ozvala Francouzka, že naši nabídku přijímá. Byly jsme nadšené, protože se nám za všech zájemkyň líbila nejvíc. Daria navíc bude moci konverzovat francouzsky. Naše nová spolubydlící se jmenuje Louis, ale pozor na konci se „Z“, jinak to znamená mužskou variantu téhož jména. Rozhodly jsme se jí pomoci s kufry, které měla dosud v bytě, kde několik dní bydlela. Měly jsme tak možnost vidět další španělský byt. Měl taky hodně místností, ale všechny byly nesmírně tmavé, i teď v podvečer tu bylo potřeba svítit. Začala jsem být vděčná za náš světlý byt s výhledem do dvora, který se mi zpočátku nazamlouval. Při pohledu ven totiž nemám pocit, že se nalézám v západní Evropě ale jaksi hluboku na východě, nicméně je to mnohem klidnější než okna do ulice (nejsme například obtěžovány houkáním klaksonu, pokud vzhledem ke zdejšímu parkování ve dvojstupu jedno z aut nemůže vyjet). Nechaly jsme potom Louis v klidu vybalit a šly si ven zaběhat a pozdě večer (tj. ve španělském stylu) jsme uvařily pro všechny tři večeři. Povídaly jsme si ještě dlouho o Francii a Čechách a španělských zvycích, které jsou pro nás všechny tři exotické a nové a bylo to moc příjemné, dokud se nám nezačala klížit očka a byl čas jít spát.
Každý den v Zaragoze byl zatím něčím výjimečný a zajímavý. Třeba tím, koho jsme ten den potkaly a s kým jsme se seznámily. Jediný, koho bychom si ještě přály vidět, je naše španělská koordinátorka Ana Artigas. Tato polobájná postava se prý na katedře zjevuje zpravidla 2x do semestru a je proto velmi těžké ji vystopovat. Nyní má na dveřích pracovny napsáno, že je pro nemoc nepřítomná a nikdo neví, kdy se uzdraví. Podle naší českošpanělské kamarádky trpí hypochodrií a pokud budeme potřebovat nějaký důležitý podpis, nezbývá než jí zavolat a navštívit ji doma. Ana Artigas zatím neodpověděla na žádný mail, který jsme jí během několika měsíců před odjezdem do Španělska poslaly. Pravda se možná skrývá někde úplně jinde. V zapadlé uličce mezi náměstím San Francisco a naším domem jsme objevily bar Artigas. Třeba se tam jednoho dne naše koordinátorka objeví. Vamos a ver .....

10 hodin o vodě a malý zázrak všedního dne (14.9)

Dlouho jsme se nemohly rozhodnout, jestli na EXPO půjdeme nebo ne. Nakonec bylo potřeba zařídit tolik věcí, že nám na případnou prohlídku zbyl poslední možný termín neděle 14. 9, kdy zároveň celá přehlídka končila. V sobotu dopoledne jsme se šly na něco zeptat do školy (zní to neuvěřitelně, ale studijní oddělení je otevřené i v sobotu) a dohodly jsme se, že jestli ještě budou mít zlevněné vstupenky, tak na EXPO v neděli zajdeme. Na studijním oddělení už vstupenky neměli, ale paní nás poslala do vrátnice, odkud nás zase poslali na koleje Pedro Cerbuna. Říkaly jsme si, že to vypadá beznadějně, když nás takto posílají od čerta k ďáblu. Na kolejích zase někam zavolali a nakonec přišla milá slečna a prodala nám dvě třídenní vstupenky, které měly ještě jeden den platit, za velmi příznivou cenu.
V neděli ráno foukal chladný nepříjemný vítr. Když jsme přijely k areálu EXPa, zděsily jsme se obrovské fronty, která naštěstí docela rychle postupovala kupředu. Španělský „systém“ se zase projevil, neboť jsme do poslední chvíle netušily, jestli stojíme ve správné frontě. Prošly jsme kontrolním rámem a pak už jsme se ocitly u turniketů. Daria šla přede mnou a v pohodě prošla. Zaradovala jsem se, že nás na koleji neošidili a že bude všechno v pohodě. Ale jaké bylo moje překvapení, když jsem přiložila vstupenku ke čtečce a ukázal se červený křížek. Paní, která u turniketů dohlížela, mi vysvětlila, že moje vstupenka je neplatná. Zkusila jsem se s ní dohadovat, že jsem ji koupila na univerzitě a navíc teprve včera. Nebylo to ale nic platné. Musela jsem se vrátit k pokladně a zaplatit za vstup podruhé. Bylo jasné, že po této citelné finanční ztrátě si zde nedáme ani kafe.
Brzy jsme na nepříjemný začátek celého dne zapomněly. Překvapeně jsme se rozhlížely po areálu a přemýšlely, kam se vydat. Pavilony byly barevné, elegantní a originální. Navštívily jsme bezpočet míst a mohly jsme srovnat, jak se jednotlivé země vyrovnaly s tématem Voda a udržitelný rozvoj, které tento ročník zaštiťovalo. Abychom viděly co nejvíce, vyhýbaly jsme se výstavám s největšími frontami. Například pavilon Španělska byl obklopen lidmi už od rána. Některé expozice byly pojaty spíše jako velká show a podívaná, jiné jako třeba expozice organizace El Faro byly spíše vzdělávacího rázu a upozorňovaly na problémy s vodou spojené. Jiný pavilon se jmenoval „Kdo má žízeň?“ a po jeho prohlídce jsme se dozvěděly, že úplně všichni a všechno na zemi. Některé státy pojaly téma vody velmi volně a okrajově. V expozici Jemenu jako bychom se ocitly na pravém orientálním tržišti, kde se smlouvalo o nejlepší ceny. Doufaly jsme, že bychom zde mohly levně pořídit odkapávač a naběračku, které nám ještě chybí ve vybavení kuchyně, ale takové věci tu bohužel nevedli. Naopak nás velmi zklamala prezentace Vietnamu, kde jsme naopak nějaké ty stánky automaticky očekávaly, ale nic takového se nekonalo. Protože Česká republika se EXPa neúčastnila, vydaly jsme se alespoň ke Slovákům. Ti se zhostili úkolu se ctí, dokonce jsme obohatily své znalosti o nový poznatek – Slováci mají světové prvenství ve vynálezu zavlažovače. Daly jsme se do řeči s jedním z jejich organizátorů a ten se nás familiárně optal: „ Tak čo, baby, odkal´ ste?“ To už jsme ale málem umíraly vyčerpáním, protože zásoby svačiny nám docházely stejně tak voda, i když jí všude kolem bylo spoustu. Zmohly jsme se ještě na návštěvu pavilonu jihoamerických zemí, ale to už jen velmi zrychleně. Když nás autobus vyklopil nedaleko domova, sotva jsme pletly nohama.
A o jakém malém zázraku se mluví v titulku? V pondělí jsme se vydaly na kolej, abychom zkusily neplatný lístek reklamovat. Myslely jsme si, že moc šancí nemáme, protože jsme po jeho koupi neobdržely ani žádné potvrzení. Ale světe div se, nakonec jsme své peníze dostaly zpět. Nikoho asi nenapadlo, že bychom mohly podvádět a vrátit platný lístek. A tak mělo EXPO přece jenom šťastný
konec.

PS: Další postřehy z EXPA na www.svethospodarstvi.cz Aspoň konečně poznáte, proč máme celá rodina to hospodarstvi:-)))

Ochutnávka z EXPA

Španělská svatba (13.9.)

Nebudu se vdávat ani jsem nebyla pozvaná na svatbu. Odpoledne jsme si vzaly foťáky a vyšly do centra města s nápadem zkusit jít podle trasy v průvodci, abychom okusily něco z místních památek. Na malebném náměstíčku jsme si fotily kostelík, chlapečka, který plašil holuby a sochu muže, který seděl na zemi a díval se do nebe.
Už jsme chtěly odejít, ale dveře kostela se otevřely a začali z něj vycházet společensky odění lidé a tak jsme čekaly, co z toho bude. Je to jen běžná bohuslužba nebo nějaký sváteční obřad? Obzvlášť dámy měly na sobě nádherné nápadíté šaty, z kterých nám přecházel zrak. Hádaly jsme, že půjde o svatbu. Na nevěstu se ženichem jsme si musely ještě pěknou chvíli počkat, ale vyplatilo se. Svatebčané na jejich počet vypálili několik papírových rachejtlí (ano stejné jako jsme měli na Silvestru :-), jejichž obsah se rozlétl do všech stran a jednotlivé blyštivé papírky dopadaly na zem i na stromy a na průčelí kostela. Nevěstu jsme přes ten dav skoro neviděly, ale byla určitě krásná.
Pokračovaly jsme potom ve své trase, jenže místo dalších památných míst jsme nacházely výlohy se svatebními šaty. Šly jsme potom už jen od obchodu k obchodu. Šaty byly ohromující. Nádherné jemné krajky a látky, originální střihy. Fotily jsme a fotily. Z procházky si nepamatuju nic víc, jenom ty šaty. Pochopily jsme, proč naše o několik ročníků starší spolužačka zůstala v Zaragoze jako následek Erasmu. Chce se tu určitě vdát. To my sice nechceme, ale zato chceme ty svatební šaty!
Sešly jsme z trasy vytyčené průvodcem a nacházely jsme se nyní na dalším náměstí. Jaké bylo naše překvapení, když kolem nás procházely právě oddané páry. Nevěsty v těch krásných šatech tu jen tak chodily po ulici.
Naplněné právě prožitým zážitkem jsme se vracely domů, ale za památkami budeme muset vyrazit někdy příště a snad radši v jiný den a jinou hodinu.

Fotoreportáž Umění v ulicích Zaragozy

Hledání Bytu (8. a 9.9.)

Pokud jste někdy viděli film Erasmus a mysleli si, že osudy hlavního hrdiny jsou nemožné a nepravdivé, pak jste se spletli. Jistě, příběh ve filmu je upraven a přibarven, aby byl co možná nejpoutavější, ale něco společného se skutečností určitě má. Zatímco v některých zemích mají studenti Erasmu vše připraveno až pod nos (třeba ve Skandinávii a snad i u nás), ve Španělsku je tomu jinak. Neměly jsme předem s univerzitou nasmlouvané ani organizační věci (kdy se kam máme dostavit po příjezdu, rozvrh apod.) ani ubytování. Měly jsme sice možnost zažádat si o místo na koleji, ale ty jsou dražší než společné nájemné v bytě.
A tak jsme v pondělí začaly s pomocí Alejandra a jeho maminky hledat byt. První byt, který jsme našli přes inzerát v novinách, se nacházel poblíž univerzity a moc se nám líbil. Mělo to ale dva háčky – první a neřešitelný, že agent požadoval vratnou zálohu 2 000 Eur. Tolik peněz jsme na účtu neměly, mít nebudeme, dokonce naše stipendium na celý semestr je nižší než tato částka. Navíc tento byt podle inzerátu pro dvě osoby by u nás pohodlně mohla obývat čtyřčlenná rodina. Rozhodly jsme se proto pátrat v jiných vodách a zašly jsme na fakultu, neboť to jsme měly udělat už dávno. Na nástěnce tam bylo nespočet inzerátů, které více odpovídaly našim představám i možnostem. Paní Villabová zavolala na několik z nich a domluvila nám na další den prohlídku dalšího bytu, načež nás nechala ve městě a jela kamsi vyzvednout dceru.
Procházely jsme se s Dariou univerzitním kampusem a na dalších nástěnkách prohlížely další inzeráty. U jedné z nich jsme se seznámily s paní, která právě jeden inzerát vyvěšovala. Byla příjemná a hovorná, a tak jsme se s ní vypravily do jejího bytu, kam sháněla dvě studentky, jež by bydlely přímo s ní. Nebylo to sice podle našich představ, ale braly jsme to jako dobrou příležitost vidět další španělský byt. Ten byl tentokrát menší, oba volné pokojíčky byly malinkaté, ale moc hezké. Z okna byl krásný výhled, protože byt se nacházel v jednom z posledních pater vysokého domu. Přislíbily jsme Aranche (tak se paní jmenovala), že se případně druhý den ozveme, a cestou domů jsme rozebíraly výhody a nevýhody tohoto bydlení.
Druhý den po poledni nás čekala prohlídka třetího bytu, který se už odpočátku zdál pro nás nejvýhodnější. Je to ten, kde teď bydlíme:). Náš byt je taky blízko univerzity a zároveň to není daleko ani do centra, takže všude dojdeme pěšky a ušetříme za dopravu. Každý ze tří pokojů je úplně jiný. Vybrala jsem si ten zadní, protože má nádhernou prostornou šatní skřín růžovo – bílou. Bohužel můj kufr není Popelčin oříšek, a tak do mnoha šuplíků a výklenků nemám co dát. Do třetího pokoje stále sháníme spolubydlící, protože tak by se nájem ještě o hodně zlevnil.
Naši domácí jsou příjemní a solidní manželé ve středním věku. Pan José Carnago je velmi upovídaný, snad i na Španěla. Jeho poslední sobotní návštěva probíhala stylem: on něco řekl on řekl, já jsem chtěla něco říct, ale on něco řekl. Zmohla jsem se jenom na přitakávání jako Sí. Vale. Muy bien. Claro ... Všechny drobné problémy, o nichž jsme s ním chtěly mluvit, vyřešil snadno. Například stůl v obývacím pokoji. Zdá se nám, že jeho pozice není zrovna nejšikovnější, i když jsme samy neměly žádný nápad, jak ho přemístit. Řešení pana Carnaga bylo jednoduché. Ve dvou můžete jíst takhle a až budete mít návštěvu, stůl přestěhujete doprostřed pokoje. Kdyby tam byl pořád, neviděly byste na televizi.
A jak je to tedy s cenou nájmů? Samozřejmě jsou vyšší než u nás. Snad je zde vyšponovalo nahoru i probíhající EXPO. Po prohlídce tří bytů a jednohu rodinného domku nemůžu soudit, ale zdá se mi, že problém je spíš v tom, že jsou zde jiné nároky na bydlení. Všechny byty mají alespoň tři ložnice, velmi často balkon nebo terasu. Ve všech nabídkách se počítá s tím, že co pokoj, to jeden člověk. Když to srovnám se svým plzeňským bydlením z loňska, kde jsme v jednopokojovém bytě původně bydlely tři, tak se nedivím, že se Španělům zdají nájmy drahé. Mladí lidé u nás by si tohle bydlení taky nemohli dovolit. A tak když nám Alejandro říká: „ Vy se máte, co bych za to dal, mít tu svůj byt.“, myslím si o tom svoje.

Big Brother (7.9. 2008)

Alejandro je náš spolužák z Plzně, kde studoval loni celý rok na Erasmu. Seznámili jsme se s ním na hodinách fonetiky Ms. Slavíkové, které dávají zabrat obzvlášť našim španělským spolustudentům. Když se dozvěděl, že pojedeme do Zaragozy, hned nám nabídl odvoz z nádraží, i když jsme se vlastně moc neznali. Teď jsem ale byla opravdu šťastná, že ho vidím. Dovedl nás před nádraží, kde parkoval s autem. Při pohledu na jeho mini vůz jsem potlačila smích. Do kufru se stěží vešly batohy s notebooky, moje housle a Dariin foťák. Naše oba obr kufry nasoukal Alejandro dozadu, kam jsem se ještě musela vejít já, aby krasojízda mohla začít.
Po cestě jsme se našeho opatrovníka zeptaly, jestli už má představu, co s námi bude nyní. Už 3 měsíce jsme totiž byly v kontaktu s Raquel – další známou z Plzně, se kterou jsme konzultovaly nabídky na pronájmy bytů. Žádný z mých pokusů najít byt předem po internetu ale z různých důvodů nevyšel a Raquel se nyní v klíčový okamžik před naším příjezdem odmlčela. A tak se stalo, že jsme přijely a neměly kam hlavu složit. Alejandro nás uklidnil, že dnes zůstaneme u něj doma a hned druhý den začneme hledat byt. Alejandro bydlí se svou maminkou a sestrou v řadovém domku v pěkné čtvrti nedaleko univerzity. Ve Španělsku je totiž obvyklé, že mladí lidé zůstávají bydlet dlouho u rodičů, zpravidla až do svatby nebo dokonce i potom. Nemohou si dovolit samostatné bydlení kvůli vysokým nájmům (ale o těch ještě později).
Od té chvíle se pro nás stal Alejandro opravdu něčím jako starším bratrem – přezdívku Big Brother si vysloužil, když nám svěřil, že by se příští rok chtěl přihlásit do konkurzu už jedenáctého vydání této reality show ve Španělsku. Trpělivě nám vysvětloval, jak to ve Španělsku chodí. Některé z jeho „hlášek“ jsou nezapomenutelné. Například: „Traffic lights are only a decoration here.“ „Spanish people are crazy.“ nebo „Europe beginns behind the Pyrenees.“ a nakonec „ Nepořádejte divoké party ve svém novém bytě nebo se vám něco zničí a nedostanete zpět svou zálohu.“ Vyprávěl nám o svých zážitcích z Plzně – že ho už nudily ty čtyři plzeňské bary, že ho brali místní jako konkurenci, když šel v baru tancovat s holkou a poprali se kvůli tomu nebo jak se vyděsil, když mu po desetiminutové známosti jiná slečna sdělila, že se kvůli němu hodlá rozejít se svým přítelem. Také jsme našli společnou řeč ohledně učitelů na katedře. To když Mr. Tolletovi přezdíval Mr. Toilet, zatímco česká verze zní Toaleťák.
Najivně jsem si myslela, že mají s Raquel už připravený seznam bytů, které půjdeme příští den obejít (den našeho příjezdu byla neděle, a tak nebylo možné někam volat apod, protože neděle je fiesta:). Avšak nebylo tomu tak a teprve na procházce po okolí Alejandro koupil noviny s inzeráty na pronájmy a poté jsme hledali společně i na internetu. Zjistila jsem, že Španělé vás radši nechají několik dní bydlet u sebe než aby zařídili něco předem :-). Alejandrova rodina byla velmi milá. Neustále opakovali, jak jsme statečné, že jsme přijely, i když nemáme bydlení, ale já jsem si pořád ve skrytu myslela „neměly jsme spíš udělat něco jinak?“.
Brzy odpoledne jsme se všichni nasoukali do auta ( ne do toho malého, ale do druhého velkého) a vydali se do centra města. Alejandro s rodinou jeli na rodinný oběd k babičce a nás na tři hodiny ponechali svému osudu. (Vysvětlili nám, že jedí dlouho, ale nakonec jsem stejně zjistila, že nejpomaleji ze všech jím já.:-). Potulovaly jsme se po městě, všude byly spousty lidí. Někteří se šli teprve najíst, jiní už užívat siestu. Některé bary byly přeplněné k prasknutí a jiné naopak zavíraly. Všude zmatek. Nevěděli jsme, kam bychom měly zajít na jídlo. Po cestě a probdělé noci na letišti jsem měla žaludek jako na vodě. Nakonec jsme na pokraji vyčerpání zašly do pekařství a zakoupily něco jako listový šátek naplněný sýrem a šunkou. Po dalším bloumání jsme zašly ještě do kavárny na kávu a minerálku. Obsluhující byla černoška a chvíli trvalo než jsem se s ní domluvila, co vlastně chceme, ale nakonec se povedlo. Připadaly jsme si na tom místě trochu nepatřičně, protože to nebyla kavárna, jakou známe od nás. Na zemi se povalovalo spoustu odpadků, ale nikomu to nevadilo. U stolků sedělo i několik starších mužů, kteří se po nás divně dívali.
Když jsme přijeli zpátky domů, šly jsme se s Dariou vykoupat do bazénu, který patří k celé čtvrti, a který se toho dne uzavíral kvůli začátku školního roku. To nás sice trochu osvěžilo, ale stejně jsme byly tak unavené, že jsme se odebraly do postýlek tak brzy, že španělská rodinka tou dobou ještě ani nezačala večeřet. To jim připadalo tak exotické, že Alejandro ještě přišel zaklepat na dveře a zeptat se, jestli opravdu nebudeme jíst, ale my už jsme jen z polospánku odpověděly, že opravdu ne :-).

uvodni

Milí čtenáři! Konečně je tu tedy první příspěvek na blog, na který jste určitě tak dlouho čekali :-)).
Po dlouhém čekání se dostávám k počítači, abych napsala pár slov. Sice jsem si myslela, že popíšu naši cestu do Zaragozy podrobně, ale nakonec nové zážitky nahrazují ty staré, a tak už zbývají jen ty nejvýraznější momenty nebo ty, které se budou hodit těm, kdo plánují dříve nebo později cestu do Zaragozy.
V letadle jsme seděly vedle nouzového východu, a tak jsme v případě nebezpečí měly zatáhnout za páčku, vylomit dveře, vyhodit je ven a začít se evakuovat na křídlo letadla. To pro nás byla velmi legrační představa, ale přesto jsme svůj úkol braly velmi zodpovědně a pravidelně jsme se informovaly, kudy vlastně letíme, abychom měly představu, kam ty dveře vlastně házíme :-). A tak se třeba z domnělé Paříže vyklubalo Miláno.
Po noci strávené na nádraží jsme se nočním busem vydaly do centra Barcelony. Naše školní koordinátorka Erasmu nám doporučila jít z Plaza Catalunya na nádraží Nord pěšky. To by bývalo bylo určitě bez problémů, ale za jiných okolností. Obě jsme myslely, že kolem šesté ráno bude už docela světlo, ale nebylo. A tak jsme šly noční Barcelonou s dvacetikilovými kufry a dalšími zavazadly a po cestě míjely skupinky lidí, kteří se teprve vraceli z nočních tahů.
U autobusu jsme se téměř dopustily fatální chyby. Řidič něco zakřičel a za ním se vydala skupinka lidí se svými kufry. Šly jsme s davem a společnými silami jsme uložily svá přetěžká zavazadla. Potom řidič přešel na druhou stranu autobusu a zakřičel 'Zaragoza'. Pochopily jsme příliš pozdě, že jsme své kufry zařadily mezi ty, které pokračují do Madridu. Šla jsem za řidičem a vysvětlila mu, co se stalo. Myslela jsem, že mi asi utrhne hlavu. Omlouvala jsem se, že jsem nerozuměla, ale to ho neobměkčilo. Stejně potom přicházeli další cestující, bylto prostě „systém“.
V autobuse jsme skoro okamžitě usnuly. Cesta byla dlouhá a krajina okolo připomínala poušť. V Zaragoze jsme se ocitly na velkém moderním nádraží. Nevěděly jsme, kam máme jít, aby nás Alejandro našel. Nakonec jsme se usadily u velké bílé koule uprostřed které bylo auto. Řekly jsme si, že to je ten pravý orientační bod, napsaly jsme sms a čekaly jsme, co bude. Neuměla jsem si představit, co by se stalo, kdyby si pro nás Alejandro nepřišel. Všechno bylo tak exotické a cizí. Neuměly jsme najít ani východ z nádraží natož nějaké ubytování ve městě, které bylo díky vrcholícímu EXPu plné turistů. Naštěstí se za chvíli objevil Alex, a tak jsem získala alespoň malou jistotu. Sice jsme stále ještě nevěděly, kde budeme té noci spát, ale aspoň jsme už nebyly samy.

Když jsem byla malá, snila jsem o tom, že budu cestovat do Jižní Ameriky a povídat si s Indiány, potom budu pracovat na některé ambasádě a stanu se překladatelkou. Samozřejmě jsem později snila ještě o dalších povoláních - malířka, arteterapeutka nebo kunshistorička. Nikdy by mě nenapadlo, že odjedu studovat do Plzně, aby se ze mě stala paní učitelka. A nikdy by mě nenapadlo, že budu mít možnost jet do Španělska, mluvit tou krásnou melodickou řečí. A najednou je to tu. V pokoji už čeká skoro sbalený kufr a za pár dní už na křídlech Boeingu vzlétnu směr Barcelona. Nevím ještě přesně, co mě čeká, ale rozhodla jsem se psát si o tom deník a umožnit tak všem, aby byli tak trochu se mnou.