Dlouho jsme se nemohly rozhodnout, jestli na EXPO půjdeme nebo ne. Nakonec bylo potřeba zařídit tolik věcí, že nám na případnou prohlídku zbyl poslední možný termín neděle 14. 9, kdy zároveň celá přehlídka končila. V sobotu dopoledne jsme se šly na něco zeptat do školy (zní to neuvěřitelně, ale studijní oddělení je otevřené i v sobotu) a dohodly jsme se, že jestli ještě budou mít zlevněné vstupenky, tak na EXPO v neděli zajdeme. Na studijním oddělení už vstupenky neměli, ale paní nás poslala do vrátnice, odkud nás zase poslali na koleje Pedro Cerbuna. Říkaly jsme si, že to vypadá beznadějně, když nás takto posílají od čerta k ďáblu. Na kolejích zase někam zavolali a nakonec přišla milá slečna a prodala nám dvě třídenní vstupenky, které měly ještě jeden den platit, za velmi příznivou cenu.
V neděli ráno foukal chladný nepříjemný vítr. Když jsme přijely k areálu EXPa, zděsily jsme se obrovské fronty, která naštěstí docela rychle postupovala kupředu. Španělský „systém“ se zase projevil, neboť jsme do poslední chvíle netušily, jestli stojíme ve správné frontě. Prošly jsme kontrolním rámem a pak už jsme se ocitly u turniketů. Daria šla přede mnou a v pohodě prošla. Zaradovala jsem se, že nás na koleji neošidili a že bude všechno v pohodě. Ale jaké bylo moje překvapení, když jsem přiložila vstupenku ke čtečce a ukázal se červený křížek. Paní, která u turniketů dohlížela, mi vysvětlila, že moje vstupenka je neplatná. Zkusila jsem se s ní dohadovat, že jsem ji koupila na univerzitě a navíc teprve včera. Nebylo to ale nic platné. Musela jsem se vrátit k pokladně a zaplatit za vstup podruhé. Bylo jasné, že po této citelné finanční ztrátě si zde nedáme ani kafe.
Brzy jsme na nepříjemný začátek celého dne zapomněly. Překvapeně jsme se rozhlížely po areálu a přemýšlely, kam se vydat. Pavilony byly barevné, elegantní a originální. Navštívily jsme bezpočet míst a mohly jsme srovnat, jak se jednotlivé země vyrovnaly s tématem Voda a udržitelný rozvoj, které tento ročník zaštiťovalo. Abychom viděly co nejvíce, vyhýbaly jsme se výstavám s největšími frontami. Například pavilon Španělska byl obklopen lidmi už od rána. Některé expozice byly pojaty spíše jako velká show a podívaná, jiné jako třeba expozice organizace El Faro byly spíše vzdělávacího rázu a upozorňovaly na problémy s vodou spojené. Jiný pavilon se jmenoval „Kdo má žízeň?“ a po jeho prohlídce jsme se dozvěděly, že úplně všichni a všechno na zemi. Některé státy pojaly téma vody velmi volně a okrajově. V expozici Jemenu jako bychom se ocitly na pravém orientálním tržišti, kde se smlouvalo o nejlepší ceny. Doufaly jsme, že bychom zde mohly levně pořídit odkapávač a naběračku, které nám ještě chybí ve vybavení kuchyně, ale takové věci tu bohužel nevedli. Naopak nás velmi zklamala prezentace Vietnamu, kde jsme naopak nějaké ty stánky automaticky očekávaly, ale nic takového se nekonalo. Protože Česká republika se EXPa neúčastnila, vydaly jsme se alespoň ke Slovákům. Ti se zhostili úkolu se ctí, dokonce jsme obohatily své znalosti o nový poznatek – Slováci mají světové prvenství ve vynálezu zavlažovače. Daly jsme se do řeči s jedním z jejich organizátorů a ten se nás familiárně optal: „ Tak čo, baby, odkal´ ste?“ To už jsme ale málem umíraly vyčerpáním, protože zásoby svačiny nám docházely stejně tak voda, i když jí všude kolem bylo spoustu. Zmohly jsme se ještě na návštěvu pavilonu jihoamerických zemí, ale to už jen velmi zrychleně. Když nás autobus vyklopil nedaleko domova, sotva jsme pletly nohama.
A o jakém malém zázraku se mluví v titulku? V pondělí jsme se vydaly na kolej, abychom zkusily neplatný lístek reklamovat. Myslely jsme si, že moc šancí nemáme, protože jsme po jeho koupi neobdržely ani žádné potvrzení. Ale světe div se, nakonec jsme své peníze dostaly zpět. Nikoho asi nenapadlo, že bychom mohly podvádět a vrátit platný lístek. A tak mělo EXPO přece jenom šťastný
konec.
V neděli ráno foukal chladný nepříjemný vítr. Když jsme přijely k areálu EXPa, zděsily jsme se obrovské fronty, která naštěstí docela rychle postupovala kupředu. Španělský „systém“ se zase projevil, neboť jsme do poslední chvíle netušily, jestli stojíme ve správné frontě. Prošly jsme kontrolním rámem a pak už jsme se ocitly u turniketů. Daria šla přede mnou a v pohodě prošla. Zaradovala jsem se, že nás na koleji neošidili a že bude všechno v pohodě. Ale jaké bylo moje překvapení, když jsem přiložila vstupenku ke čtečce a ukázal se červený křížek. Paní, která u turniketů dohlížela, mi vysvětlila, že moje vstupenka je neplatná. Zkusila jsem se s ní dohadovat, že jsem ji koupila na univerzitě a navíc teprve včera. Nebylo to ale nic platné. Musela jsem se vrátit k pokladně a zaplatit za vstup podruhé. Bylo jasné, že po této citelné finanční ztrátě si zde nedáme ani kafe.
Brzy jsme na nepříjemný začátek celého dne zapomněly. Překvapeně jsme se rozhlížely po areálu a přemýšlely, kam se vydat. Pavilony byly barevné, elegantní a originální. Navštívily jsme bezpočet míst a mohly jsme srovnat, jak se jednotlivé země vyrovnaly s tématem Voda a udržitelný rozvoj, které tento ročník zaštiťovalo. Abychom viděly co nejvíce, vyhýbaly jsme se výstavám s největšími frontami. Například pavilon Španělska byl obklopen lidmi už od rána. Některé expozice byly pojaty spíše jako velká show a podívaná, jiné jako třeba expozice organizace El Faro byly spíše vzdělávacího rázu a upozorňovaly na problémy s vodou spojené. Jiný pavilon se jmenoval „Kdo má žízeň?“ a po jeho prohlídce jsme se dozvěděly, že úplně všichni a všechno na zemi. Některé státy pojaly téma vody velmi volně a okrajově. V expozici Jemenu jako bychom se ocitly na pravém orientálním tržišti, kde se smlouvalo o nejlepší ceny. Doufaly jsme, že bychom zde mohly levně pořídit odkapávač a naběračku, které nám ještě chybí ve vybavení kuchyně, ale takové věci tu bohužel nevedli. Naopak nás velmi zklamala prezentace Vietnamu, kde jsme naopak nějaké ty stánky automaticky očekávaly, ale nic takového se nekonalo. Protože Česká republika se EXPa neúčastnila, vydaly jsme se alespoň ke Slovákům. Ti se zhostili úkolu se ctí, dokonce jsme obohatily své znalosti o nový poznatek – Slováci mají světové prvenství ve vynálezu zavlažovače. Daly jsme se do řeči s jedním z jejich organizátorů a ten se nás familiárně optal: „ Tak čo, baby, odkal´ ste?“ To už jsme ale málem umíraly vyčerpáním, protože zásoby svačiny nám docházely stejně tak voda, i když jí všude kolem bylo spoustu. Zmohly jsme se ještě na návštěvu pavilonu jihoamerických zemí, ale to už jen velmi zrychleně. Když nás autobus vyklopil nedaleko domova, sotva jsme pletly nohama.
A o jakém malém zázraku se mluví v titulku? V pondělí jsme se vydaly na kolej, abychom zkusily neplatný lístek reklamovat. Myslely jsme si, že moc šancí nemáme, protože jsme po jeho koupi neobdržely ani žádné potvrzení. Ale světe div se, nakonec jsme své peníze dostaly zpět. Nikoho asi nenapadlo, že bychom mohly podvádět a vrátit platný lístek. A tak mělo EXPO přece jenom šťastný
konec.
PS: Další postřehy z EXPA na www.svethospodarstvi.cz Aspoň konečně poznáte, proč máme celá rodina to hospodarstvi:-)))
Žádné komentáře:
Okomentovat