Fuendetodos je vesnice o 170 obyvatelích nacházející se 44 kilometrů jihovýchodně od Zaragozy. Ročně ji navštíví 25 000 turistů. A cože je tu tak zajímavého? Rodný dům mistra nad mistry Francisca Goyi de Lucientes a muzeum věnované jeho tvorbě. Většina návštěvníků přijede autem nebo zájezdovým autobusem, prohlédne obě muzea, projde se po vesnici a za dvě hodiny už zase cestuje za jinou pamětihodností kraje aragonského. Jenže když jedete jako my veřejnou dopravou, vypadá výlet do Fuendetodos úplně jinak.Autobusy společnosti Samar Buil odjíždějí z centrálního autobusového nádraží v devět hodin ráno a tentýž autobus se vrací do Zaragozy v sedm hodin večer. Jste-li milovník umění nejvyššího řádu a usoudíte-li, že si návštěvu rodného místa Goyi nemůžete nechat ujít, strávíte zde devět hodin, tak jako jsme to museli podstoupit my. Za tu dobu jsme poznali nejenom celou vesnici, restauraci, muzea a celé okolí, ale i všechny důležité místní obyvatele – paní v muzeu a hospodského a není vyloučeno, že k večeru už všichni místní znali důvěrně nás. Možná jsme byli nejdéle se zde zdržující turisté za posledních ... ani nechci odhadovat kolik let.
Když jsme brzy ráno opustili Zaragozu a poté i dálnici, začal se autobus pomalu drkotat po místní silničce. Prodíral se svéráznou kopcovitou krajinou, jejíž nejvýraznější dominantou byly turbíny větrných elektráren, které se rozprostíraly po celém horizontu. Za hodinu jízdy jsme projeli pouze dvě jiné vesnice a potom už nás řidič vyklopil v cíli našeho výletu. Šla jsem se ho pro jistotu zeptat, jestli se zastávka v opačném směru nachází na stejném místě, neboť jsme nechtěli jediný možný zpáteční spoj zmeškat. Brzy jsem pochopila, jak humorná musela být moje otázka, neboť v celé vesnici se jiná silnice nenacházela. V deset hodin dopoledne bylo všude ještě mrtvo. Zkontrolovali jsme pro jistotu otevírací dobu muzeí a pak jsme se u informační tabule snažili rozhodnout, po které naučné stezce se vypravíme jako první. Jedna obsahovala lednice a výhled do kraje, druhá nabízela lednice, výhled do kraje a křoví. Nechtěli jsme být o nic ochuzeni, a tak jsme zvolili to křoví. Nutno říci, že okolí Fuendetodos je nádherné že se tu nachází víc zajímavostí než jenom Goya. Třeba ty lednice. Ty tu byly už za časů Goyi a bylo mi Štěpánem vysvětleno, že se zde neuchovávalo jídlo (jak jsem se mylně domnívala), ale led na uchovávání jídla.
Po více než hodině jsme se uchváceni a plni dojmů vrátili do centra vísky a zamířili do muzea. Velmi rázná paní “kurátorka” naši prohlídku pečlivě organizovala. Nejprve jsme museli zhlédnout cykly Goyových rytin. Poté nás doprovodila do rodného domu. Zde jsme viděli vše zachováno v co nejpůvodnějším stylu – kuchyni, kde maminka připravovala malému Franciscovi polívčičku a také dveře skříně, které činorodý chlapec pomaloval než se nesmazatelně zapsal do dějin umění. Na nástěnce byla například fotografie Goyových vzdálených příbuzných z počátku 20. století. Mírně mi to tu připomínalo proslulé Cimrmanovo Muzeum peří. Kurátorka se tvářila nekompromisně, a tak jsme rádi museli navštívit také expozici moderního umění.
To už se ale přiblížila doba oběda, a tak jsme zamířili do jednoho ze dvou místních podniků. Pan hostinský se tvářil, jakoby nebyl rád, že mu tam chodí lidi. Vypadal nevrle, tím spíš, že jsme nepochopili systém a udělali mu zmatek v objednávání. Jelikož pochopitelně neuměl anglicky, byla jsem vybrána jako tlumočník a snažila jsem se ze všech sil přeložit názvy nabízených pokrmů. V jednom případě jsem to asi nezvládla dobře, neboť ze španělského názvu v češtině vylezla “noha s věcmi”, což nás opravdu pobavilo a pana číšníka čím dál víc popuzovalo. Kdybychom si byli bývali přečetli dříve ve vševědoucím průvodci odstavec o zvycích v restauraci, pak bychom byli bývali věděli, že jsme si z každé skupiny jídel měli vybrat jedno jako předkrm a druhé jako hlavní chod. Já jsem tak měla dva předkrmy (o velikosti v mých představách přesahující předkrm) a Terka zase dva hlavní chody.
Po tomto opulentím obědě jsme se vypotáceli ven z restaurace a rozhodli se pro další z několika naučných stezek. Bohužel její značení bylo velmi nespolehlivé, a tak jsme o většinu zajímavých objektů přišli. Vybrali jsme si vlastní trasu a zvláštním způsobem jsme se vždycky někde sešli s naučnou stezkou. Pomalu se začalo stmívat, a tak jsme se vrátili zpátky do vesnice. Do odjezdu autobusu najednou zbývala jenom hodina. Tu jsme se rozhodli strávit v motorestu u cesty. Na závěr našeho pobytu jsme ještě zažili šok ne nepodobný mému zážitku z výletu v Posázaví. Když jsme totiž s čtvrthodinovým předstihem vyšli ven, uviděli jsme v dálce ve směru Zaragoza vzdalující se světélka autobusu. Začali jsme debatovat, co budeme dělat, pokud tento byl opravdu náš autobus – přespíme v místní noclehárně nebo budeme stopovat? Naštěstí po čvrt hodině přijel náš autobus s naším panem řidičem a náš výlet mohl šťastně skončit. Bylo to krásné a nakonec docela krátké.
Žádné komentáře:
Okomentovat