Je pátek večer a já si promítám události uplynulého týdne. Byl to týden zběsilý a náročný. Jsem zvědavá, kdy pomine období údivu a kdy už nebudu chodit z hodiny na hodinu s očima navrch hlavy. Otázka je, jestli je škola na Erasmu vlastně to nejdůležitější. Odpověď ano by měla být jednoznačná. Vždyť kvůli studiu jsme sem přijely, dostaly na to stipendium Evropské unie a tak dále a tak dále. Ale nenaučíme se víc vlastně mimo školu?
Když už jsem se rozhodla věnovat tento příspěvek škole, měla bych začít možná úplně od začátku. Celý dlouhý čas před odjezdem do Španělska jsem čekala na nějaký oficiální dopis od univerzity, kde by bylo popsáno, kam a kdy se máme dostavit, jaké dokumenty máme mít s sebou a podobně. Žádné takové instrukce jsme neobdržely, a tak jsme se hned první den po příjezdu svévolně vypravily na oddělení zahraničních vztahů, abychom svoji přítomnost zde nahlásily na nejpovolanějších místech. Byly jsme však odeslány na studijní oddělení pedagogické fakulty, kde jsme od té doby vyřizovaly všechny své záležitosti. Jak už jsem zmiňovala, nejtěžší se zdálo a dosud zdá dostihnout naši koordinátorku Anu Artigas, která nám má podepsat nejeden papír. V tomto směru došlo k výraznému pokroku, protože Ana konečně poprvé odpověděla na náš mail (otravujeme ji už od dubna) a pozvala nás k sobě domů.
Jedna z nejdůležitějších věcí vůbec je rozvrh. Ten jsme začaly zjišťovat během našeho druhého týdne zde. Myslela jsem si, že dostaneme automaticky nějaký výpis, ale nebylo tomu tak. Na studijním nám sdělili, do jaké skupiny na jaký předmět patříme a rozvrh jsme si samy sestavovaly za pomocí tužky, papíru a informací na nástěnce. Jelikož jsme měly mnoho nejasností, angažovaly jsme do jejich řešení nejednoho kolemjdoucího – například víceděkanku pro mezinárodní vztahy, učitelku z naší katedry nebo paní ze studijního. Nakonec se nějak zadařilo a my jsme poznaly, že ve škole budeme trávit nemálo času a to každý den.
V pondělí před osmou ráno jsme vyrazily ke škole. Žaludek se nám svíral nervozitou, tuto českou tradici jsme jaksi nedokázaly nechat doma. Naše první hodina byla Britská literatura. Vyučující byla velmi rozevlátá dáma, celá v červeném, mluvila velmi pomalu, takže jsme takto poránu měly co dělat, abychom neusnuly. Jako další předmět zmíním ještě Americkou literaturu na filozofické fakultě, která je mnohem náročnější, a kde budeme muset číst jako o závod. Já jsem se k večeru vypravila ještě na přednášku z dějin umění 20. století. Protože tento předmět nemám zatím oficiálně zapsaný, chtěla jsem se domluvit s vyučující předem, ale Carmen Rábanos Faci si záludně na poslední chvíli změnila konzultační hodiny. Když jsem za ní tedy šla po přednášce, usmála se a řekla, že ví, že nejsem zapsaná, neboť je koordinátorkou Erasmu na katedře. Od té doby tedy chodím na Arte del siglo XX ve španělštině, snažím se dělat si jakés takés poznámky a teprve doma luštím, co jsem si to vlastně napsala a bavím se tím, že některá slovíčka nemají s uměním vůbec nic společného.
Během týdne jsme pochopily, jak důležité místo je cafetería nebo že vypůjčení knížek v knihovně může být i docela složitý proces. Najít nějaké místo ve škole také není jednoduché, protože spousta studentů jsou taky Erasmáci a taky bloudí po škole jak v krétském labyrintu. Jenom na angličtině je nás nejspíš 9. Kromě nás taky 3 Turkyně (tmavé, se šílenou anglickou výslovností ale prořízlou pusou) a 2 Norky (bledé, blonďaté, krásné s šarmem ledové královny). I my s Dariou jsme už byly označeny jednou za Němky, podruhé za Norky a potřetí za Rusky.
Doufáme, že se brzy v labyrintu zorientujeme, zjistíme, co je důležité a co ne. I když hodiny probíhají v angličtině a vyučující domlouvají španělským studentům, aby používali výhradně angličtinu a byli tak vůči nám ohleduplní, sami pak důležité organizační věci (třeba dnešní odpolední hodina proběhne o hodinu dřív nebo přesuneme se do jiné učebny) oznamují výhradně španělsky. Ještěže máme hodné spolužačky, které nám všechno znovu vysvětlí a ještěže už jsme se ve španělštině začaly trochu orientovat.
Když už jsem se rozhodla věnovat tento příspěvek škole, měla bych začít možná úplně od začátku. Celý dlouhý čas před odjezdem do Španělska jsem čekala na nějaký oficiální dopis od univerzity, kde by bylo popsáno, kam a kdy se máme dostavit, jaké dokumenty máme mít s sebou a podobně. Žádné takové instrukce jsme neobdržely, a tak jsme se hned první den po příjezdu svévolně vypravily na oddělení zahraničních vztahů, abychom svoji přítomnost zde nahlásily na nejpovolanějších místech. Byly jsme však odeslány na studijní oddělení pedagogické fakulty, kde jsme od té doby vyřizovaly všechny své záležitosti. Jak už jsem zmiňovala, nejtěžší se zdálo a dosud zdá dostihnout naši koordinátorku Anu Artigas, která nám má podepsat nejeden papír. V tomto směru došlo k výraznému pokroku, protože Ana konečně poprvé odpověděla na náš mail (otravujeme ji už od dubna) a pozvala nás k sobě domů.
Jedna z nejdůležitějších věcí vůbec je rozvrh. Ten jsme začaly zjišťovat během našeho druhého týdne zde. Myslela jsem si, že dostaneme automaticky nějaký výpis, ale nebylo tomu tak. Na studijním nám sdělili, do jaké skupiny na jaký předmět patříme a rozvrh jsme si samy sestavovaly za pomocí tužky, papíru a informací na nástěnce. Jelikož jsme měly mnoho nejasností, angažovaly jsme do jejich řešení nejednoho kolemjdoucího – například víceděkanku pro mezinárodní vztahy, učitelku z naší katedry nebo paní ze studijního. Nakonec se nějak zadařilo a my jsme poznaly, že ve škole budeme trávit nemálo času a to každý den.
V pondělí před osmou ráno jsme vyrazily ke škole. Žaludek se nám svíral nervozitou, tuto českou tradici jsme jaksi nedokázaly nechat doma. Naše první hodina byla Britská literatura. Vyučující byla velmi rozevlátá dáma, celá v červeném, mluvila velmi pomalu, takže jsme takto poránu měly co dělat, abychom neusnuly. Jako další předmět zmíním ještě Americkou literaturu na filozofické fakultě, která je mnohem náročnější, a kde budeme muset číst jako o závod. Já jsem se k večeru vypravila ještě na přednášku z dějin umění 20. století. Protože tento předmět nemám zatím oficiálně zapsaný, chtěla jsem se domluvit s vyučující předem, ale Carmen Rábanos Faci si záludně na poslední chvíli změnila konzultační hodiny. Když jsem za ní tedy šla po přednášce, usmála se a řekla, že ví, že nejsem zapsaná, neboť je koordinátorkou Erasmu na katedře. Od té doby tedy chodím na Arte del siglo XX ve španělštině, snažím se dělat si jakés takés poznámky a teprve doma luštím, co jsem si to vlastně napsala a bavím se tím, že některá slovíčka nemají s uměním vůbec nic společného.
Během týdne jsme pochopily, jak důležité místo je cafetería nebo že vypůjčení knížek v knihovně může být i docela složitý proces. Najít nějaké místo ve škole také není jednoduché, protože spousta studentů jsou taky Erasmáci a taky bloudí po škole jak v krétském labyrintu. Jenom na angličtině je nás nejspíš 9. Kromě nás taky 3 Turkyně (tmavé, se šílenou anglickou výslovností ale prořízlou pusou) a 2 Norky (bledé, blonďaté, krásné s šarmem ledové královny). I my s Dariou jsme už byly označeny jednou za Němky, podruhé za Norky a potřetí za Rusky.
Doufáme, že se brzy v labyrintu zorientujeme, zjistíme, co je důležité a co ne. I když hodiny probíhají v angličtině a vyučující domlouvají španělským studentům, aby používali výhradně angličtinu a byli tak vůči nám ohleduplní, sami pak důležité organizační věci (třeba dnešní odpolední hodina proběhne o hodinu dřív nebo přesuneme se do jiné učebny) oznamují výhradně španělsky. Ještěže máme hodné spolužačky, které nám všechno znovu vysvětlí a ještěže už jsme se ve španělštině začaly trochu orientovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat