Co mělo přijít, přišlo. Ze science fiction se stala realita. Vždycky jsme si říkaly, že se to jednou určitě stane. Nevěděly jsme kdy a jak, ale bylo to nevyhnutelné.
Myslela jsme na to pokaždé, když jsme věšely prádlo. Věšení prádla je projekt, který obnáší výklon z okna do půli těla, šikovnou manipulaci se šňůrami pod oknem a kooperaci nejméně dvou osob. Obzvlášť u některého typu prádla je třeba dávat zvláštní pozor na pečlivé pověšení. A přes tuto veškerou snahu jsem jednoho dne ráno přišla k oknu a místo očekávaného suchého kousku oblečení jsem nalezla šňůru prázdnou. Samozřejmě jsem nejdřív nemohla uvěřit svým očím a začala jsem hledat po bytě a obviňovat spolubydlící, které nyní přezdíváme Lotka, že mi kýžený kousek někam zlomysleně schovala. Avšak pohled dolů do dvora mi napověděl, kam že se má podprsenka poděla. Program odpoledne byl jasný – zajít do bytu pod námi s pečlivě formulovaným vysvětlením kdo jsem a co chci. První dva pokusy byly neúspěšné, začala jsem se obávat, že sousedi odjeli na celý víkend pryč. Ale po návratu z tancování jsem zkontrolovala stav ve dvoře a viděla jsem, že cizí element byl už zpozorován a odstraněn. Protože už bylo pozdě, další výprava se konala v sobotu dopoledne. Vůbec jsem netušila, kdo pod námi vlastně bydlí, avšak pečlivě upravená paní v letech, která nám otevřela, věděla určitě hned po první větě, kdo jsme. A mluvila a mluvila a mlela a vůbec se nestarala, jestli rozumíme. Moje podprsenková příhoda měla šťastné rozuzlení a aspoň jsme se seznámily se sousedy, kteří jsou očividně na podobné situace přivyklí.
Polovina listopadu s sebou přinesla nejenom zvýšené množství školní práce ( o tom ale někdy jindy, školní story vyjde aspoň na jeden samostatný zápis), ale i definitivní konec relativně teplých dní. V neděli večer jsme se šly projít, abychom provětraly své zapšklé mozky a nad hlavami nám proletělo hejno kachen. Když jsme došly k parku v naší čtvrti, slyšely jsme zvuky jako z Hitchcockova hororu. V korunách stromů se shromažďovali ptáci a připravovali se na cestu do teplých krajů. Jestli letěli až do Afriky nebo jenom do Andalusie, kdo ví. Souběžně se zprávami o sněhu v Čechách jsme pochopily, že už i do Zaragozy přichází zima, ale jaká bude, to se necháme zatím překvapit.
Začaly jsme si výrazně uvědomovat, že se náš pobyt přehoupnul do druhé poloviny, a že je toho ještě spoustu, co jsme chtěly vidět, navštívit, ochutnat, koupit si nebo s kým jsme se chtěly sejít. A tak jsme z našeho pomyslného seznamu během víkendu odškrtly výstavu El Greco a carajillo, což je káva se špetkou alkoholu. Pořád toho ale zbývá vrchovatě, a protože si náš pobyt bohužel nemůžeme prodloužit, budeme se muset pořádně ohánět, abychom všechno stihly.
Já jsem si dnes splnila jeden velký sen, který se týkal toho, co jsem si chtěla odsud odvézt, ale víc Vám zatím neřeknu, protože je to otázka další ankety:-)))
Výsledky anketní otázky „Co znamená španělské sousloví Tener la cabeza a pájaros (= mít hlavu do ptáka)“ - správně byla první možnost mít hlavu v oblacích. Gratulujeme! :-)))
Žádné komentáře:
Okomentovat