zleva doprava: Beata, Marcus, Hannah, Ana, Chiara, Já, Chiara, Agnieszka, Ivana (chybí tu Ana a Steffi)... tolikrát jsi člověkem. A tak jsme se zapsaly na intenzivní kurzy španělštiny. Já a Ivana jsme byly shodně přiřazeny do čtvrté skupiny (kdo by to byl řekl, když patříme do stejného Margarittina vrhu? :-) Naše skupinka je mezinárodní. Tvoří ji kromě nás dvě Polky, dvě Italky se shodným jménem Kijára (nemám představu, jak se to píše tak aspoň fonetický přepis), Angličanka Hana a dvě Němky Ana a Steffi. Jediným mužským zástupcem je student techniky z Mnichova Marcus.
Na kurzu je zajímavé střetávání názorů a zkušeností jak národních, tak osobních nebo profesních, protože skoro každý studuje něco jiného. Nejlépe se se španělskou kulturou i jazykem vyrovnávají Italové, i když přes moře, mají to povahově přece jen nejblíž. My to máme nejblíž k Němcům, ale ti se k nám téměř neznají. O to víc je mi líto, že toho vím tak málo o Polsku, a že jsem tam nikdy nebyla. Polky se zdají být sympatické a skromné jako my. Čím dál více při společné konverzaci zjišťujeme, že bychom se málem mohly bavit česko-polsky, tolik slov je stejných jen s jiným přízvukem nebo pravopisem.
Zajímavé je pozorovat, jakou představu mají cizinci o České republice, mají-li vůbec nějakou.Ve srovnání s tím, co musí průměrný český středoškolák vědět o západní Evropě ať už se jedná o literaturu, zeměpis, historii nebo současnou politickou situaci, by přehled našich spolužáků nebo i spolubydlící Louise o našem regionu prošel ouškem jehly. Nehledě na věčně nervy drásající fakt, že nás řadí do východní Evropy. Mladí lidé obvykle vědí, že my a Slovensko už netvoříme jeden stát. Ale třeba to, že u nás neplatí Euro, tuší málokdo. Studenti ze západu vnímají členství svých států v Unii jako samozřejmost, protože se do toho už narodili, a je pro ně nepředstavitelné, že to někdo vidí jinak. Když jsme zkoušeli na kurzu popsat národní stereotypy, tj. Jaké vlastnosti má typický Němec/Španěl/Ital atd., o nás a Polácích toho ostatní dali dohromady jen málo. Nakonec se shodli, že my pijeme pivo a Poláci vodku. (Zrovna já jsem tedy typický představitel, ehm ..)
Abych někomu nekřivdila, musím říct, že mě až překvapilo, kolik lidí navštívilo Prahu a to obvykle v kombinaci s Karlovými Vary (zřejmě je to standardní nabídka místních cestovních kanceláří) . A mnoho z nich tvrdí, že to bylo nejhezčí nebo jedno z nejhezčích měst, která kdy viděli. Moje srdce Pražana se samozřejmě dme pýchou a vzbuzuje ve mně pragocentristické pocity, ale na druhou stranu vidět Prahu ještě neznamená znát Českou republiku, o čemž jsem se přesvědčila během svého dvouletého plzeňského pobytu. Marně čekám, kdy se na hodinách Arte del siglo XX dočkám, a zmíní se alespoň něco maličko úplný ždibíček z českého umění. Zatím jsem si akčně našla, že se Adolf Loos narodil v Opavě (ale Čech nebyl) a teď mi svitla naděje v podobě Vily Tugendhat, kterou, jak doufám, budeme probírat tento týden.
To jsem ale trochu odbočila od samotného kurzu a místo toho jsem vylíčila mezinárodní situaci. Tak tedy nakonec ještě jedna příhoda pro zasmání, která výstižně komentuje přísloví z úvodu:-) Kurz španělštiny je sice přínosný a pozvolna se začínám cítit jistější v kramflecích, ale i on má své stinné stránky. Únavu a následné zblbnutí. A tak jsem minulý týden na trhu překvapené prodavačce oznámila „Kilo de zapatos“ místo patatas. Smála se tak výrazně a tak dlouho, že jsme ji slyšely až na druhou stranu trhu, kam jsme se vydaly pro sýr. Kilo bot by se hodilo taky, pomyslela jsem si. A navíc, kdo by si to nespletl, když ten ten jejich Zapatero, ne nepodobný Hurvínkovi se Spejblem dohromady, kouká denodenně z předních stránek všech novin.
Na kurzu je zajímavé střetávání názorů a zkušeností jak národních, tak osobních nebo profesních, protože skoro každý studuje něco jiného. Nejlépe se se španělskou kulturou i jazykem vyrovnávají Italové, i když přes moře, mají to povahově přece jen nejblíž. My to máme nejblíž k Němcům, ale ti se k nám téměř neznají. O to víc je mi líto, že toho vím tak málo o Polsku, a že jsem tam nikdy nebyla. Polky se zdají být sympatické a skromné jako my. Čím dál více při společné konverzaci zjišťujeme, že bychom se málem mohly bavit česko-polsky, tolik slov je stejných jen s jiným přízvukem nebo pravopisem.
Zajímavé je pozorovat, jakou představu mají cizinci o České republice, mají-li vůbec nějakou.Ve srovnání s tím, co musí průměrný český středoškolák vědět o západní Evropě ať už se jedná o literaturu, zeměpis, historii nebo současnou politickou situaci, by přehled našich spolužáků nebo i spolubydlící Louise o našem regionu prošel ouškem jehly. Nehledě na věčně nervy drásající fakt, že nás řadí do východní Evropy. Mladí lidé obvykle vědí, že my a Slovensko už netvoříme jeden stát. Ale třeba to, že u nás neplatí Euro, tuší málokdo. Studenti ze západu vnímají členství svých států v Unii jako samozřejmost, protože se do toho už narodili, a je pro ně nepředstavitelné, že to někdo vidí jinak. Když jsme zkoušeli na kurzu popsat národní stereotypy, tj. Jaké vlastnosti má typický Němec/Španěl/Ital atd., o nás a Polácích toho ostatní dali dohromady jen málo. Nakonec se shodli, že my pijeme pivo a Poláci vodku. (Zrovna já jsem tedy typický představitel, ehm ..)
Abych někomu nekřivdila, musím říct, že mě až překvapilo, kolik lidí navštívilo Prahu a to obvykle v kombinaci s Karlovými Vary (zřejmě je to standardní nabídka místních cestovních kanceláří) . A mnoho z nich tvrdí, že to bylo nejhezčí nebo jedno z nejhezčích měst, která kdy viděli. Moje srdce Pražana se samozřejmě dme pýchou a vzbuzuje ve mně pragocentristické pocity, ale na druhou stranu vidět Prahu ještě neznamená znát Českou republiku, o čemž jsem se přesvědčila během svého dvouletého plzeňského pobytu. Marně čekám, kdy se na hodinách Arte del siglo XX dočkám, a zmíní se alespoň něco maličko úplný ždibíček z českého umění. Zatím jsem si akčně našla, že se Adolf Loos narodil v Opavě (ale Čech nebyl) a teď mi svitla naděje v podobě Vily Tugendhat, kterou, jak doufám, budeme probírat tento týden.
To jsem ale trochu odbočila od samotného kurzu a místo toho jsem vylíčila mezinárodní situaci. Tak tedy nakonec ještě jedna příhoda pro zasmání, která výstižně komentuje přísloví z úvodu:-) Kurz španělštiny je sice přínosný a pozvolna se začínám cítit jistější v kramflecích, ale i on má své stinné stránky. Únavu a následné zblbnutí. A tak jsem minulý týden na trhu překvapené prodavačce oznámila „Kilo de zapatos“ místo patatas. Smála se tak výrazně a tak dlouho, že jsme ji slyšely až na druhou stranu trhu, kam jsme se vydaly pro sýr. Kilo bot by se hodilo taky, pomyslela jsem si. A navíc, kdo by si to nespletl, když ten ten jejich Zapatero, ne nepodobný Hurvínkovi se Spejblem dohromady, kouká denodenně z předních stránek všech novin.
PS: Užijte si státní svátek ! :-()
Žádné komentáře:
Okomentovat