Španělsko je multikulturní země. I tak by se vznešeně dal označit fakt, že se sem hrnou přistěhovalci ze všech koutů světa. Zejména ze španělsky nebo francouzsky mluvících zemí a ze zemí s podobným klimatem a způsobem života. Naše spolužačka Ivana se před měsícem seznámila se sympatickým Marokáncem, se kterým se příležitostně vídáme i my.
Na sobotní večer jsme od něj dostaly nečekané pozvání na večeři. Daria byla nerozhodná a nakonec odmítla, ale já jsem vzhledem ke své inklinaci k národnostním menšinám:-)) nemohla odolat. Byla jsem dost zvědavá, jaké bude jídlo a co nového se o Maroku dozvím. Babelův byt se nachází na pěší třídě Calle Delicias, což jsem mu mohla jen závidět. Doma byla jenom jeho sestra, která jídlo připravovala. Večeřelo se na terase, což bylo velmi příjemné i navzdory předchozímu přívalovému dešti, který zahltil celou kanalizaci, takže jsem se na večeři dostavila bohužel v poněkud promáčeném stavu.
První menu byla chalva a sladké pečivo, něco jako naše cukroví, a sladký marocký mátový čaj. Potom následoval kuskus se zeleninou a kuřecím masem podávaný na jednom velikánském talíři. V Maroku jí všichni společně a na jídlo se schází celá rodina. I když se jí obvykle rukama, kuskus se pojídal lžící. Babel nám oznámil, že toto jídlo musíme sníst celé. Jelikož jsem velmi důvěřivá, vzala jsem to velmi vážně a i když Ivana a Babelova sestra odpadly, snažila jsem se vše dojíst, což byl nadlidský úkol. Ukázalo se, že Babel je velký srandista, a že ve skutečnosti se celé jídlo dojídat nemusí. Stejně tak nejdřív oznámil Ivaně, že si nás při jídle nesmí vyfotit, ale také to nebyla pravda. Po jídle jsme zase pili čaj a kouřili vodní dýmku, které se arabsky říká stejně jako česky šíša. Možná, že to někdo z vás už věděl, ale pro mě to bylo zcela nové zjištění, takže jsem se tvářila jako Kolumbus při objevení Ameriky. Povídali jsme si o životě v Maroku, Španělsku a v Čechách. I když marocká společnost je, zdá se, liberálnější než jiné arabské státy více na východ, stejně mě některé věci překvapily. Například že arabština ani nemá výraz pro španělské novio/novia (= přítel/kyně), protože oficiálně se tam dívky s chlapci nemohou osamoceně stýkat před svatbou. V praxi to ale chodí tak, že si skupinka dívek vyrazí do města a dají vědět svým nápadníkům, kde kdy přesně budou a pak se tajně scházejí. Velkým problémem je být v Maroku svobodnou matkou. Maročané si velmi cení panenství při svatbě, a proto je taková žena zatracena a její rodina ji může vyhnat z domu. Bavili jsme se i o kouření. Dozvěděly jsme se, že kouření vodnice na ulici je v Maroku přísně zakázané. Pobavila mě představa někoho, kdo si vykračuje se šíšou po ulici místo cigarety. Můj marocký exkurz byl velmi milý a příjemný a doufám, že budu moct v budoucnu ukázat i pár foteček.
Druhý den dopoledne jsme chtěly s Dariou navštívit Muzeum Zaragoza a prohlédnout si především vybrané práce od Goyi. Šly jsme po šipkách, které nás ale vláčely po všech čertech, až nakonec jsme po trase mnohem delší, než kdybychom šly podle mapy, došly k honosné budově, která však byla navzdory informacím z mého průvodce neprostupně uzavřena. ¡Jak typické pro Španělsko!
V poledne nás čekal velký „project“ - vaření pravého českého vepřo knedla zela. Tedy pravého, jak se to vezme. Naše ingredience sestávaly z: houskových knedlíků v prášku (ze zdejších baget bychom je asi připravily stěží) exkluzivně poslaných z Čech, španělského vepřového a německého zelí. Výsledek byl ohromující zejména díky výbornému zelí – Němci si u nás výrazně šplhli, křehkému a měkkému vepřovému masu a knedlíkům (dílo mojí maličkosti), které sice nebyly z nejestetičtějších a požadovaných 12 cm podle návodu na obalu také nesplňovaly, ale chutnaly autenticky a byly na povrchu úměrně slizké. Tak jsme po guláši na pivu, kam jsme přidaly pravý Budvar, zvládly připravit druhé české jídlo. Rozhodly jsme se, že se české neděle stanou pravidlem. Jenom naše francouzská spolubydlící neskrývala údiv nad knedlíkem „What's this – your strange thing?“
Na sobotní večer jsme od něj dostaly nečekané pozvání na večeři. Daria byla nerozhodná a nakonec odmítla, ale já jsem vzhledem ke své inklinaci k národnostním menšinám:-)) nemohla odolat. Byla jsem dost zvědavá, jaké bude jídlo a co nového se o Maroku dozvím. Babelův byt se nachází na pěší třídě Calle Delicias, což jsem mu mohla jen závidět. Doma byla jenom jeho sestra, která jídlo připravovala. Večeřelo se na terase, což bylo velmi příjemné i navzdory předchozímu přívalovému dešti, který zahltil celou kanalizaci, takže jsem se na večeři dostavila bohužel v poněkud promáčeném stavu.
První menu byla chalva a sladké pečivo, něco jako naše cukroví, a sladký marocký mátový čaj. Potom následoval kuskus se zeleninou a kuřecím masem podávaný na jednom velikánském talíři. V Maroku jí všichni společně a na jídlo se schází celá rodina. I když se jí obvykle rukama, kuskus se pojídal lžící. Babel nám oznámil, že toto jídlo musíme sníst celé. Jelikož jsem velmi důvěřivá, vzala jsem to velmi vážně a i když Ivana a Babelova sestra odpadly, snažila jsem se vše dojíst, což byl nadlidský úkol. Ukázalo se, že Babel je velký srandista, a že ve skutečnosti se celé jídlo dojídat nemusí. Stejně tak nejdřív oznámil Ivaně, že si nás při jídle nesmí vyfotit, ale také to nebyla pravda. Po jídle jsme zase pili čaj a kouřili vodní dýmku, které se arabsky říká stejně jako česky šíša. Možná, že to někdo z vás už věděl, ale pro mě to bylo zcela nové zjištění, takže jsem se tvářila jako Kolumbus při objevení Ameriky. Povídali jsme si o životě v Maroku, Španělsku a v Čechách. I když marocká společnost je, zdá se, liberálnější než jiné arabské státy více na východ, stejně mě některé věci překvapily. Například že arabština ani nemá výraz pro španělské novio/novia (= přítel/kyně), protože oficiálně se tam dívky s chlapci nemohou osamoceně stýkat před svatbou. V praxi to ale chodí tak, že si skupinka dívek vyrazí do města a dají vědět svým nápadníkům, kde kdy přesně budou a pak se tajně scházejí. Velkým problémem je být v Maroku svobodnou matkou. Maročané si velmi cení panenství při svatbě, a proto je taková žena zatracena a její rodina ji může vyhnat z domu. Bavili jsme se i o kouření. Dozvěděly jsme se, že kouření vodnice na ulici je v Maroku přísně zakázané. Pobavila mě představa někoho, kdo si vykračuje se šíšou po ulici místo cigarety. Můj marocký exkurz byl velmi milý a příjemný a doufám, že budu moct v budoucnu ukázat i pár foteček.
Druhý den dopoledne jsme chtěly s Dariou navštívit Muzeum Zaragoza a prohlédnout si především vybrané práce od Goyi. Šly jsme po šipkách, které nás ale vláčely po všech čertech, až nakonec jsme po trase mnohem delší, než kdybychom šly podle mapy, došly k honosné budově, která však byla navzdory informacím z mého průvodce neprostupně uzavřena. ¡Jak typické pro Španělsko!
V poledne nás čekal velký „project“ - vaření pravého českého vepřo knedla zela. Tedy pravého, jak se to vezme. Naše ingredience sestávaly z: houskových knedlíků v prášku (ze zdejších baget bychom je asi připravily stěží) exkluzivně poslaných z Čech, španělského vepřového a německého zelí. Výsledek byl ohromující zejména díky výbornému zelí – Němci si u nás výrazně šplhli, křehkému a měkkému vepřovému masu a knedlíkům (dílo mojí maličkosti), které sice nebyly z nejestetičtějších a požadovaných 12 cm podle návodu na obalu také nesplňovaly, ale chutnaly autenticky a byly na povrchu úměrně slizké. Tak jsme po guláši na pivu, kam jsme přidaly pravý Budvar, zvládly připravit druhé české jídlo. Rozhodly jsme se, že se české neděle stanou pravidlem. Jenom naše francouzská spolubydlící neskrývala údiv nad knedlíkem „What's this – your strange thing?“
Žádné komentáře:
Okomentovat