úterý 2. září 2008

Když jsem byla malá, snila jsem o tom, že budu cestovat do Jižní Ameriky a povídat si s Indiány, potom budu pracovat na některé ambasádě a stanu se překladatelkou. Samozřejmě jsem později snila ještě o dalších povoláních - malířka, arteterapeutka nebo kunshistorička. Nikdy by mě nenapadlo, že odjedu studovat do Plzně, aby se ze mě stala paní učitelka. A nikdy by mě nenapadlo, že budu mít možnost jet do Španělska, mluvit tou krásnou melodickou řečí. A najednou je to tu. V pokoji už čeká skoro sbalený kufr a za pár dní už na křídlech Boeingu vzlétnu směr Barcelona. Nevím ještě přesně, co mě čeká, ale rozhodla jsem se psát si o tom deník a umožnit tak všem, aby byli tak trochu se mnou.

1 komentář:

Štěpán Bruner řekl(a)...

Ahoj Madlo, jelikož jsi stále bez připojení, jak nám prozradil náš tajný zdroj, tak Ti tu budeme psát dlouhé povídky, aby až sem vležeš, jsi byla na několik dní velice zaneprázdněna. No a abych řekl, tedy spíše napsal, úplnou pravdu, taky chci být první, kdo sem něco napíše. U nás se totiž odehrávají divoké změny, tedy až na to, že Terezka má stále zánět v ruce. Novinkou je ale nová léčebná metoda. Pokud její autor zamýšlel aby na Terezku padaly mdloby, prudce jí stoupla teplota na na záver usnula hned, jak jí tatínek dovezl domů, pak nutno uznat, že by úspěšný a zaslouží...no asi tušíš co. Jinak se chystáme na stěhování, do Stodůlek. S Ášou právě vybíráme barvu na stěny. Tedy vybírali jsme. Asi neunesla, když jsem napsal, že meruňková je marmeláda a nikoli barva...Mno tak užívej slunce a přeju hodně štěstí, aby se i tobě podařilo najít bydlení na břehu Ebra.

Štěpán (s morální podporou spící Terezky za zády)