uvodni

Milí čtenáři! Konečně je tu tedy první příspěvek na blog, na který jste určitě tak dlouho čekali :-)).
Po dlouhém čekání se dostávám k počítači, abych napsala pár slov. Sice jsem si myslela, že popíšu naši cestu do Zaragozy podrobně, ale nakonec nové zážitky nahrazují ty staré, a tak už zbývají jen ty nejvýraznější momenty nebo ty, které se budou hodit těm, kdo plánují dříve nebo později cestu do Zaragozy.
V letadle jsme seděly vedle nouzového východu, a tak jsme v případě nebezpečí měly zatáhnout za páčku, vylomit dveře, vyhodit je ven a začít se evakuovat na křídlo letadla. To pro nás byla velmi legrační představa, ale přesto jsme svůj úkol braly velmi zodpovědně a pravidelně jsme se informovaly, kudy vlastně letíme, abychom měly představu, kam ty dveře vlastně házíme :-). A tak se třeba z domnělé Paříže vyklubalo Miláno.
Po noci strávené na nádraží jsme se nočním busem vydaly do centra Barcelony. Naše školní koordinátorka Erasmu nám doporučila jít z Plaza Catalunya na nádraží Nord pěšky. To by bývalo bylo určitě bez problémů, ale za jiných okolností. Obě jsme myslely, že kolem šesté ráno bude už docela světlo, ale nebylo. A tak jsme šly noční Barcelonou s dvacetikilovými kufry a dalšími zavazadly a po cestě míjely skupinky lidí, kteří se teprve vraceli z nočních tahů.
U autobusu jsme se téměř dopustily fatální chyby. Řidič něco zakřičel a za ním se vydala skupinka lidí se svými kufry. Šly jsme s davem a společnými silami jsme uložily svá přetěžká zavazadla. Potom řidič přešel na druhou stranu autobusu a zakřičel 'Zaragoza'. Pochopily jsme příliš pozdě, že jsme své kufry zařadily mezi ty, které pokračují do Madridu. Šla jsem za řidičem a vysvětlila mu, co se stalo. Myslela jsem, že mi asi utrhne hlavu. Omlouvala jsem se, že jsem nerozuměla, ale to ho neobměkčilo. Stejně potom přicházeli další cestující, bylto prostě „systém“.
V autobuse jsme skoro okamžitě usnuly. Cesta byla dlouhá a krajina okolo připomínala poušť. V Zaragoze jsme se ocitly na velkém moderním nádraží. Nevěděly jsme, kam máme jít, aby nás Alejandro našel. Nakonec jsme se usadily u velké bílé koule uprostřed které bylo auto. Řekly jsme si, že to je ten pravý orientační bod, napsaly jsme sms a čekaly jsme, co bude. Neuměla jsem si představit, co by se stalo, kdyby si pro nás Alejandro nepřišel. Všechno bylo tak exotické a cizí. Neuměly jsme najít ani východ z nádraží natož nějaké ubytování ve městě, které bylo díky vrcholícímu EXPu plné turistů. Naštěstí se za chvíli objevil Alex, a tak jsem získala alespoň malou jistotu. Sice jsme stále ještě nevěděly, kde budeme té noci spát, ale aspoň jsme už nebyly samy.