Školní výlet

aneb Madrid poprvé

Madrid mekka umění. Sídlí tu tři světově proslulá muzea. A tak jsme v rámci předmětu Umění 20. století vyrazili vstříc avantgardnímu umění do jednoho z nich a na stálou expozici do druhého.
Program jsme měli nabitý, takže bylo třeba vyjet brzy ráno. V sobotu v krátce po šesté jsem pospíchala po setmělé ulici, kde jsem míjela lidi, kteří se teprve vraceli z nočních flámů. Hned u autobusu se mě ujali mí italští spolužáci – Francesco, Conchita, Lucía ze Sicílie a Veronika z Verony, se kterými jsem strávila celý den. Byla to veselá parta, jejímuž temperamentu bylo zpočátku těžké přivyknout, ale ke ke konci výletu už jsem byla tak unavená, že jsem se k jejich bláznivým nápadům s radostí přidala. Italština se mísila se španělštinou, poznat přechod bylo někdy komplikované, neboť italská španělština spočívá v dosazení španělských slovíček do italské intonace, která připomíná operu jak za časů Verdiho. V hlavě se mi z toho udělal pořádný Mischung:-). Jejich povykování Mágda mágda fóto fóto mi připadalo docela roztomilé až na to, že v mém zájmu bylo spíše co nejtěsněji sledovat naši skupinu a ne se fotit na každém rohu, abych se v rušných ulicích Madridu neztratila.
Náš charismatický profésor elegantně obcházel pravidlo, že nám nesmí k výstavě v prostorách muzea podat žádný výklad řka, že když se ho „náhodou“ někdo na něco zeptá, tak přece může odpovědět. A tak jsme zcela nenápadně procházeli v „lehce přehlédnutelném“ hloučku a dozvěděli se toho opravdu mnoho. Nebudu líčit, co jsme všechno viděli, protože by to byl seznam dlouhý. Snad až na jednu výjimku a tou je Picassova Guernica. Ta je umístěna v muzeu Reína Sofía a má sama pro sebe jeden sál. I když jsem dříve k tomuto obrazu neměla moc dobrý vztah, po tomto dni se to změnilo o 180°. Nikdy jsem si neuměla představit, jak velké to dílo vlastně je – 3,5 x 7,8 metru je rozměr úctyhodný. Ale není to jenom velikost, co mě přinutilo zůstat stát s otevřenou pusou do kořán. Těžko to popsat slovy. V Guernice je obsaženo něco mimořádného, něha, soucit s obětmi bombardování a zároveň strach a vztek. A to něco se nedá přenést do žádné knihy nebo plakátu. Za tím něčím je třeba cestovat, třeba i tisíce kilometrů. Přála bych si vychutnat ten okamžik sama, jít k obrazu blíž a zkoumat každý detail, ale plátno má bohužel tolik obdivovatelů a je tak pečlivě střeženo, že to není možné.
http://picasaweb.google.com/obejdola/MadridSeKolou#

Obrázky ze života každodenního

aneb dobrodružství s podprsenkou, konec podzimu a šaty dělaj člověka

Co mělo přijít, přišlo. Ze science fiction se stala realita. Vždycky jsme si říkaly, že se to jednou určitě stane. Nevěděly jsme kdy a jak, ale bylo to nevyhnutelné.
Myslela jsme na to pokaždé, když jsme věšely prádlo. Věšení prádla je projekt, který obnáší výklon z okna do půli těla, šikovnou manipulaci se šňůrami pod oknem a kooperaci nejméně dvou osob. Obzvlášť u některého typu prádla je třeba dávat zvláštní pozor na pečlivé pověšení. A přes tuto veškerou snahu jsem jednoho dne ráno přišla k oknu a místo očekávaného suchého kousku oblečení jsem nalezla šňůru prázdnou. Samozřejmě jsem nejdřív nemohla uvěřit svým očím a začala jsem hledat po bytě a obviňovat spolubydlící, které nyní přezdíváme Lotka, že mi kýžený kousek někam zlomysleně schovala. Avšak pohled dolů do dvora mi napověděl, kam že se má podprsenka poděla. Program odpoledne byl jasný – zajít do bytu pod námi s pečlivě formulovaným vysvětlením kdo jsem a co chci. První dva pokusy byly neúspěšné, začala jsem se obávat, že sousedi odjeli na celý víkend pryč. Ale po návratu z tancování jsem zkontrolovala stav ve dvoře a viděla jsem, že cizí element byl už zpozorován a odstraněn. Protože už bylo pozdě, další výprava se konala v sobotu dopoledne. Vůbec jsem netušila, kdo pod námi vlastně bydlí, avšak pečlivě upravená paní v letech, která nám otevřela, věděla určitě hned po první větě, kdo jsme. A mluvila a mluvila a mlela a vůbec se nestarala, jestli rozumíme. Moje podprsenková příhoda měla šťastné rozuzlení a aspoň jsme se seznámily se sousedy, kteří jsou očividně na podobné situace přivyklí.
Polovina listopadu s sebou přinesla nejenom zvýšené množství školní práce ( o tom ale někdy jindy, školní story vyjde aspoň na jeden samostatný zápis), ale i definitivní konec relativně teplých dní. V neděli večer jsme se šly projít, abychom provětraly své zapšklé mozky a nad hlavami nám proletělo hejno kachen. Když jsme došly k parku v naší čtvrti, slyšely jsme zvuky jako z Hitchcockova hororu. V korunách stromů se shromažďovali ptáci a připravovali se na cestu do teplých krajů. Jestli letěli až do Afriky nebo jenom do Andalusie, kdo ví. Souběžně se zprávami o sněhu v Čechách jsme pochopily, že už i do Zaragozy přichází zima, ale jaká bude, to se necháme zatím překvapit.
Začaly jsme si výrazně uvědomovat, že se náš pobyt přehoupnul do druhé poloviny, a že je toho ještě spoustu, co jsme chtěly vidět, navštívit, ochutnat, koupit si nebo s kým jsme se chtěly sejít. A tak jsme z našeho pomyslného seznamu během víkendu odškrtly výstavu El Greco a carajillo, což je káva se špetkou alkoholu. Pořád toho ale zbývá vrchovatě, a protože si náš pobyt bohužel nemůžeme prodloužit, budeme se muset pořádně ohánět, abychom všechno stihly.
Já jsem si dnes splnila jeden velký sen, který se týkal toho, co jsem si chtěla odsud odvézt, ale víc Vám zatím neřeknu, protože je to otázka další ankety:-)))

Výsledky anketní otázky „Co znamená španělské sousloví Tener la cabeza a pájaros (= mít hlavu do ptáka)“ - správně byla první možnost mít hlavu v oblacích. Gratulujeme! :-)))

O Španělských vrchních

(převzato z průvodce Lonely Planet)

Jelikož jsme si za minulý víkend zažili se španělskými vrchními svoje, velmi mě potěšil článek, který jsem o nich našla ve svém průvodci. Píše se tam:

Španělští vrchní jsou svérázné plemeno. V elegantnějších podnicích jsou často mladí, pozorní a kmitají, jak patron potřebuje. Avšak v tradičnějších lokálech být vrchním znamená vrchol kariéry, často uboze placené, jež je hájemstvím starých mužů (někdy jen jednoho starého muže) v bílém saku s motýlkem, pro nějž obsluhovat s úsměvem nepatří do popisu práce. V takových podnicích se vláčejí mezi stoly s tíhou celého světa na bedrech a bojují s tím, co vypadá jako sisyfovský úkol. Přilákat jejich pozornost může dát dost práce.

Po stopách Goyi

Fuendetodos je vesnice o 170 obyvatelích nacházející se 44 kilometrů jihovýchodně od Zaragozy. Ročně ji navštíví 25 000 turistů. A cože je tu tak zajímavého? Rodný dům mistra nad mistry Francisca Goyi de Lucientes a muzeum věnované jeho tvorbě. Většina návštěvníků přijede autem nebo zájezdovým autobusem, prohlédne obě muzea, projde se po vesnici a za dvě hodiny už zase cestuje za jinou pamětihodností kraje aragonského. Jenže když jedete jako my veřejnou dopravou, vypadá výlet do Fuendetodos úplně jinak.
Autobusy společnosti Samar Buil odjíždějí z centrálního autobusového nádraží v devět hodin ráno a tentýž autobus se vrací do Zaragozy v sedm hodin večer. Jste-li milovník umění nejvyššího řádu a usoudíte-li, že si návštěvu rodného místa Goyi nemůžete nechat ujít, strávíte zde devět hodin, tak jako jsme to museli podstoupit my. Za tu dobu jsme poznali nejenom celou vesnici, restauraci, muzea a celé okolí, ale i všechny důležité místní obyvatele – paní v muzeu a hospodského a není vyloučeno, že k večeru už všichni místní znali důvěrně nás. Možná jsme byli nejdéle se zde zdržující turisté za posledních ... ani nechci odhadovat kolik let.
Když jsme brzy ráno opustili Zaragozu a poté i dálnici, začal se autobus pomalu drkotat po místní silničce. Prodíral se svéráznou kopcovitou krajinou, jejíž nejvýraznější dominantou byly turbíny větrných elektráren, které se rozprostíraly po celém horizontu. Za hodinu jízdy jsme projeli pouze dvě jiné vesnice a potom už nás řidič vyklopil v cíli našeho výletu. Šla jsem se ho pro jistotu zeptat, jestli se zastávka v opačném směru nachází na stejném místě, neboť jsme nechtěli jediný možný zpáteční spoj zmeškat. Brzy jsem pochopila, jak humorná musela být moje otázka, neboť v celé vesnici se jiná silnice nenacházela. V deset hodin dopoledne bylo všude ještě mrtvo. Zkontrolovali jsme pro jistotu otevírací dobu muzeí a pak jsme se u informační tabule snažili rozhodnout, po které naučné stezce se vypravíme jako první. Jedna obsahovala lednice a výhled do kraje, druhá nabízela lednice, výhled do kraje a křoví. Nechtěli jsme být o nic ochuzeni, a tak jsme zvolili to křoví. Nutno říci, že okolí Fuendetodos je nádherné že se tu nachází víc zajímavostí než jenom Goya. Třeba ty lednice. Ty tu byly už za časů Goyi a bylo mi Štěpánem vysvětleno, že se zde neuchovávalo jídlo (jak jsem se mylně domnívala), ale led na uchovávání jídla.
Po více než hodině jsme se uchváceni a plni dojmů vrátili do centra vísky a zamířili do muzea. Velmi rázná paní “kurátorka” naši prohlídku pečlivě organizovala. Nejprve jsme museli zhlédnout cykly Goyových rytin. Poté nás doprovodila do rodného domu. Zde jsme viděli vše zachováno v co nejpůvodnějším stylu – kuchyni, kde maminka připravovala malému Franciscovi polívčičku a také dveře skříně, které činorodý chlapec pomaloval než se nesmazatelně zapsal do dějin umění. Na nástěnce byla například fotografie Goyových vzdálených příbuzných z počátku 20. století. Mírně mi to tu připomínalo proslulé Cimrmanovo Muzeum peří. Kurátorka se tvářila nekompromisně, a tak jsme rádi museli navštívit také expozici moderního umění.
To už se ale přiblížila doba oběda, a tak jsme zamířili do jednoho ze dvou místních podniků. Pan hostinský se tvářil, jakoby nebyl rád, že mu tam chodí lidi. Vypadal nevrle, tím spíš, že jsme nepochopili systém a udělali mu zmatek v objednávání. Jelikož pochopitelně neuměl anglicky, byla jsem vybrána jako tlumočník a snažila jsem se ze všech sil přeložit názvy nabízených pokrmů. V jednom případě jsem to asi nezvládla dobře, neboť ze španělského názvu v češtině vylezla “noha s věcmi”, což nás opravdu pobavilo a pana číšníka čím dál víc popuzovalo. Kdybychom si byli bývali přečetli dříve ve vševědoucím průvodci odstavec o zvycích v restauraci, pak bychom byli bývali věděli, že jsme si z každé skupiny jídel měli vybrat jedno jako předkrm a druhé jako hlavní chod. Já jsem tak měla dva předkrmy (o velikosti v mých představách přesahující předkrm) a Terka zase dva hlavní chody.
Po tomto opulentím obědě jsme se vypotáceli ven z restaurace a rozhodli se pro další z několika naučných stezek. Bohužel její značení bylo velmi nespolehlivé, a tak jsme o většinu zajímavých objektů přišli. Vybrali jsme si vlastní trasu a zvláštním způsobem jsme se vždycky někde sešli s naučnou stezkou. Pomalu se začalo stmívat, a tak jsme se vrátili zpátky do vesnice. Do odjezdu autobusu najednou zbývala jenom hodina. Tu jsme se rozhodli strávit v motorestu u cesty. Na závěr našeho pobytu jsme ještě zažili šok ne nepodobný mému zážitku z výletu v Posázaví. Když jsme totiž s čtvrthodinovým předstihem vyšli ven, uviděli jsme v dálce ve směru Zaragoza vzdalující se světélka autobusu. Začali jsme debatovat, co budeme dělat, pokud tento byl opravdu náš autobus – přespíme v místní noclehárně nebo budeme stopovat? Naštěstí po čvrt hodině přijel náš autobus s naším panem řidičem a náš výlet mohl šťastně skončit. Bylo to krásné a nakonec docela krátké.

http://picasaweb.google.com/obejdola/Fuendetodos#

Výročí dvouměsíční

Úvodem výsledek minulé ankety. Otázka Co znamená španělský výraz Príncipe azul ? nebyla zdaleka tak jednoduchá a vaše odpovědi byly méně jednoznačné než minule. Správná odpověď je za b) Výraz pro vysněný typ muže (každá takového máme:). Není to tedy ani přezdívka pro Rafaela Nadala ani jméno prince z pohádky O Popelce natož označení pro nástupce trůnu, prince Filipa.

Ve čtvrtek k večeru jsme sedly na autobus směr Centrální nádraží. Byla už tma, když jsme s mírným zpožděním spěchaly k budově. Zvonění mobilu jsem ignorovala napoprvé i napodruhé s dobrým úmyslem ušetřit volajícímu drahocenný kredit. Rozhlížela jsem se po rozlehlé hale, ale marně. Napotřetí už jsem vyzvánějící Amélii utišila a dozvěděla se, že čekající vyčkává jinde, než jsem čekala. Terka se Štěpánem na mě mávali a smáli se. Měli jsme před sebou čtyři společné dny.
V pátek dopoledne lilo jako z konve navzdory předpovědi „v Zaragoze prší dvakrát za rok“ byl tento déšť už nejméně desátý během dvou měsíců. A tak jsme sušili a sušili a do Parque Grande došli až potmě. V sobotu dopoledne jsme stihli překrásný hrad Aljafería – „nejvýznamnější památka z arabského období v Zaragoze, obecně považován za nejkrásnější muslimskou stavbu v celém Španělsku s výjimkou Andalusie, ovšem granadské Alhambře ani cordobské Mezquite se v žádném případě nemůže rovnat“ jak praví průvodce. Popis podobný předpovědi počasí typu nebude-li pršet, nezmoknem.
Odpoledne patřilo dobrému jídlu a umění. Začali jsme s churros s čokoládou, což jsou dlouhé tyčinky, které se v čokoládě máčí. Vychutnali jsme si i expozici Goyi v Muzeu Camón Aznar. Brali jsme to jako předkrm k tomu, co teprve mělo přijít v neděli jako hlavní chod. Kolem osmé večer jsme se doplahočili do restaurace Las Palomas. Tam si zaplatíte 14 Eur a pak můžete zkonzumovat cokoliv. Zejména Štěpán byl nadšen a svým apetitem doháněl to, co jsme my křehká děvčata nezvládla. Poprvé v životě jsem tam ochutnala chobotnici. Byla trochu tužší, ale těžko říct, jestli to bylo tou konkrétní úpravou nebo taková prostě chobotnice je. Možná jsem jenom narazila na chapadlo, které mělo tuhý kořínek. Další v pořadí byla v mém případě paella, tradiční jídlo mnoha druhů. Tentokrát s mořskými plody. Mezi rýží se líně povalovaly mušle, kalamáry nebo krevety. Z dalších chodů bych vyzdvihla moučníky. Jako expert na sladké jsem byla velmi spokojena s dortíkem, který byl z těsta tak lehkého, že div neuletěl z talířku. A taky s pudinky a něčím mezi salebem, pudinkem a vaječným likérem. Ani nám nepřipadalo, že tu sedíme už tři hodiny. O naše pohodlí se staral sympatický a pohledný číšník, který nám doporučil ještě zmrzlinu na závěr.
S plnými žaludky jsme se odebrali časně spát, abychom druhého dne dobyli nedobytnou vísku Fuendetodos.

http://picasaweb.google.com/obejdola/AljaferA#

Povodně a jiné

Pokud jste stejně jako Terka a Štěpán někde vyčetli či zhlédli, že je Zaragoza pod vodou a že je tu stav nouze, pak vás můžu uklidnit. Zatím jsme zcela na suchu. Z podobných katastrofických událostí můžu zmínit "pouze" atentát ETA na univerzitu v Pamploně nebo dopravní kolabs kvůli sněhu v Pyrenejích z minulého týdne. To je obojí dost daleko nato, aby byl důvod ke strachu. V naší skromné domácnosti řešíme problémy typu docházející marmeláda a co bude dnes k obědu :-))). Takže nebojte se, až se tady bude něco dít, tak se to určitě včas dozvíte, snad ne z černé kroniky:-)

Když se nemoc dostaví

Právě sedím u počítače ve své nové, na uvítacím ceremoniálu pro zahraniční studenty vyfasované mikině a přemýšlím o událostech uplynulých tří dní.
Možná za to mohla únava, možná psychika a možná změna počasí společně se zimou v našem bytě. Každopádně sotva jsem v sobotu pomohla Darie s návštěvou u doktora a koupí antibiotik, nemoc se pomalu ale jistě vkradla i do mých útrob a v neděli už jsem cítila svrbění v krku a s mírnou teplotou jsem den víceméně proflákala.
V pondělí bylo zapotřebí najít znovu doktora a nechat předepsat pro Dariu novou dávku antibiotik, neboť ten milý a sympatický sobotní předepsal z neznámých důvodů jednu krabičku místo dvou. Usoudila jsem, že bych se tentokrát měla nechat taky vyšetřit. Paní v lékárně nám poradila, že u nás na univerzitě existuje speciální doktor pro zahraniční studenty. Zavolala jsem proto naší koordinátorce, abych tuto informaci ověřila, ale jaké bylo moje překvapení, že jsem se dovolala pouze do Aniny schránky. Vypravily jsem se proto do školy přímo, ale tam na nás spíš nechápavě hleděli a ukázalo se, že tento doktor figuruje jenom v představách magistry z lékárny. Naše druhá štace tedy vedla do nemocnice a polikliniky v jednom, kde nás přijali už v sobotu. Tentokrát se ale vyskytl problém v podobě adresy našeho byť přechodného bydliště, díky níž spadáme pod jinou polikliniku a v nemocnice nás odmítli přijmout. Zesláblé nemocí a únavou jsme se tedy doplazily do polikliniky, která je nejblíž našemu domovu – lépe ji už schovat nemohli. Tam nás ale také nepřijali hned, byly jsme objednány na šestou večer.
Svůj první den nemoci jsem si představovala odpočinkověji, tato půldenní túra mi moc nepřidala. Naštěstí paní doktorka byla také sympatická, konstatovala, že na průduškách nic nemám a předepsala mi stejná antibiotika, jaká jsem si vezla z domova od našeho rodinného lékaře. Pozitivní na celém tom lékařském martýriu je to, že jsme nemusely díky našemu několikerému pojištění nic platit, pouze symbolický doplatek v lékárně. Třídenní antibiotika zabrala velmi rychle. Bohužel jsem musela v úterý čelit nepříjemným dotazům naší milé francouzské spolubydlící, proč že jsem jako nešla do školy. To, že jsem pod antibiotiky a že se mi téměř ztratil hlas, pro ni nebyl dostatečný důvod. Jestli někdo víte, jak se ve Francii stoná a co je pro ně dostatečný důvod k zůstání doma, tak mi to, prosím, prozraďte.
Dva dny strávené víceméně v posteli se vzácnou společností pana Belkina (jak nazýváme poskytovatele bezplatných internetových služeb), měly za následek mé připojení na Facebook, kde jsem začala okamžitě vyhledávat nové i dávno ztracené známé a přátele. Kdybychom už dnes (ve středu) nešly do školy, asi by se moje závislost začala nebezpečně prohlubovat.

Dnešní večer jsme strávily na naší první hodině Bailes latinos. Sice jsme promeškaly dva přechozí týdny kvůli kurzu španělštiny, ale brzy jsme se chytly (i díky obětavému lektorovi) a vrtěly jsme se společně s ostatními do rytmu merengue a salsy. Ale o tom zas někdy příště :-)