¡Hola! Škola volá

Je pátek večer a já si promítám události uplynulého týdne. Byl to týden zběsilý a náročný. Jsem zvědavá, kdy pomine období údivu a kdy už nebudu chodit z hodiny na hodinu s očima navrch hlavy. Otázka je, jestli je škola na Erasmu vlastně to nejdůležitější. Odpověď ano by měla být jednoznačná. Vždyť kvůli studiu jsme sem přijely, dostaly na to stipendium Evropské unie a tak dále a tak dále. Ale nenaučíme se víc vlastně mimo školu?
Když už jsem se rozhodla věnovat tento příspěvek škole, měla bych začít možná úplně od začátku. Celý dlouhý čas před odjezdem do Španělska jsem čekala na nějaký oficiální dopis od univerzity, kde by bylo popsáno, kam a kdy se máme dostavit, jaké dokumenty máme mít s sebou a podobně. Žádné takové instrukce jsme neobdržely, a tak jsme se hned první den po příjezdu svévolně vypravily na oddělení zahraničních vztahů, abychom svoji přítomnost zde nahlásily na nejpovolanějších místech. Byly jsme však odeslány na studijní oddělení pedagogické fakulty, kde jsme od té doby vyřizovaly všechny své záležitosti. Jak už jsem zmiňovala, nejtěžší se zdálo a dosud zdá dostihnout naši koordinátorku Anu Artigas, která nám má podepsat nejeden papír. V tomto směru došlo k výraznému pokroku, protože Ana konečně poprvé odpověděla na náš mail (otravujeme ji už od dubna) a pozvala nás k sobě domů.
Jedna z nejdůležitějších věcí vůbec je rozvrh. Ten jsme začaly zjišťovat během našeho druhého týdne zde. Myslela jsem si, že dostaneme automaticky nějaký výpis, ale nebylo tomu tak. Na studijním nám sdělili, do jaké skupiny na jaký předmět patříme a rozvrh jsme si samy sestavovaly za pomocí tužky, papíru a informací na nástěnce. Jelikož jsme měly mnoho nejasností, angažovaly jsme do jejich řešení nejednoho kolemjdoucího – například víceděkanku pro mezinárodní vztahy, učitelku z naší katedry nebo paní ze studijního. Nakonec se nějak zadařilo a my jsme poznaly, že ve škole budeme trávit nemálo času a to každý den.
V pondělí před osmou ráno jsme vyrazily ke škole. Žaludek se nám svíral nervozitou, tuto českou tradici jsme jaksi nedokázaly nechat doma. Naše první hodina byla Britská literatura. Vyučující byla velmi rozevlátá dáma, celá v červeném, mluvila velmi pomalu, takže jsme takto poránu měly co dělat, abychom neusnuly. Jako další předmět zmíním ještě Americkou literaturu na filozofické fakultě, která je mnohem náročnější, a kde budeme muset číst jako o závod. Já jsem se k večeru vypravila ještě na přednášku z dějin umění 20. století. Protože tento předmět nemám zatím oficiálně zapsaný, chtěla jsem se domluvit s vyučující předem, ale Carmen Rábanos Faci si záludně na poslední chvíli změnila konzultační hodiny. Když jsem za ní tedy šla po přednášce, usmála se a řekla, že ví, že nejsem zapsaná, neboť je koordinátorkou Erasmu na katedře. Od té doby tedy chodím na Arte del siglo XX ve španělštině, snažím se dělat si jakés takés poznámky a teprve doma luštím, co jsem si to vlastně napsala a bavím se tím, že některá slovíčka nemají s uměním vůbec nic společného.
Během týdne jsme pochopily, jak důležité místo je cafetería nebo že vypůjčení knížek v knihovně může být i docela složitý proces. Najít nějaké místo ve škole také není jednoduché, protože spousta studentů jsou taky Erasmáci a taky bloudí po škole jak v krétském labyrintu. Jenom na angličtině je nás nejspíš 9. Kromě nás taky 3 Turkyně (tmavé, se šílenou anglickou výslovností ale prořízlou pusou) a 2 Norky (bledé, blonďaté, krásné s šarmem ledové královny). I my s Dariou jsme už byly označeny jednou za Němky, podruhé za Norky a potřetí za Rusky.
Doufáme, že se brzy v labyrintu zorientujeme, zjistíme, co je důležité a co ne. I když hodiny probíhají v angličtině a vyučující domlouvají španělským studentům, aby používali výhradně angličtinu a byli tak vůči nám ohleduplní, sami pak důležité organizační věci (třeba dnešní odpolední hodina proběhne o hodinu dřív nebo přesuneme se do jiné učebny) oznamují výhradně španělsky. Ještěže máme hodné spolužačky, které nám všechno znovu vysvětlí a ještěže už jsme se ve španělštině začaly trochu orientovat.

Parque Grande

další foto: http://picasaweb.google.com/obejdola/ParqueGrande#

O jídle a vaření

O španělském jídle by se daly napsat celé romány. Já sice nejsem žádný labužník, ale i tak jsem naším stravováním zatím nadšena, i když i ono má své stinné stránky. Se španělskou kuchyní jsme se seznámily u Alejandra doma. Byly jsme překvapeny nejen složením pokrmů, ale i dobou jídla. Oběd se totiž konal až tak okolo třetí a večeře dřív nežli v devět byla nemyslitelná. Večeře byla stejně velká a výživná jako oběd. Obě jídla mohla sestávat z nejrůznějších věcí smíšených dohromady. A tak se na jednom talíři ocitlo maso dohromady se salátem s olivami, pizza, krevety, smažený lilek a kousek pečiva. Právě s krevetami jsme si užily svoje. Já ani Daria nemáme téměř žádné zkušenosti s pokrmy z mořských živočichů a obě jsme jedly krevety poprvé. Nevěděly jsme, jak do toho a bály jsme se, jak to bude chutnat. Byly výborné! Naši hostitelé však vůbec nemohli uvěřit, že krevety neznáme a byli z nás úplně paf.
Když jsme se přestěhovaly do našeho bytu, začalo úplně nové dobrodružství a to s naším vlastním vařením. Rozhodly jsme se, že budeme jíst méně a úsporněji, a že se pokusíme večeřet dříve, tak jak jsme zvyklé. Nutno ovšem říct, že toto předsevzetí je neustále v ohrožení, protože zdejší rozvrh dne prostě vypadá úplně jinak. Jíme hodně zeleniny, protože je tu velký výběr. Stále zkoušíme něco nového – třeba právě lilek nebo salát z čekanky. Používáme olivový olej a to úplně na všecko. Byl to trochu nezvyk, třeba palačinky na olivovém oleji. Naše první jídlo byla rýže a zeleninová směs. Chtěly jsme si přečíst, jak přesně se tato rýže připravuje, neboť je mnoho druhů rýží. Místo kýženého návodu jsme však na zadní straně obalu našly zhruba toto: „Pyrenejští farmáři jsou hrdi, že mohou výsledky své tvrdé práce přinést na váš stůl ..“
Oblíbily jsme si zvyk dojídat se po obědě ovocem. Je to velmi chutné a zdravé. Nyní je zřejmě sezóna melounů. Těch tu mají více druhů a nejradši máme ten, který se označuje „sandía“. Je to asi obdoba žlutého melounu, i když kdo ví.
Zdejší obchody jsou samozřejmě plné nejrůznějších plodů moře. S těmi jsme se ale rozhodly zacházet opatrně a postupně. Já bych si například v životě nekoupila rybu i s vyvalenýma očima, alespoň zatím ne. A stejně tak chobotnici. První co jsme si troufly koupit, byly mražené kalamáry. Ani jedna jsme nevěděly, co to je, ale obrázek na obalu se nám líbil. Později jsme se dozvěděly, že kalamáry jsou ze sépie, ale ani to nám nic neříkalo, protože jsme nevěděly, jak sépie vypadá. Jednoho dne jsme při procházce po okolí narazily na opravdový trh – s ovocem a zeleninou, masem a s rybami. Moc se nám vystavené potraviny líbily, tak jsme hned zakoupily banány. Šly jsme trhem dál a najednou to uviděly – sépii v celku. Byla bílá a poloprůhledná a slizká. Byl to šok, že kalamáry neplavou v moři ve formě malých kroužků, které máme doma v mrazáku!
Místní kuchyně je opravdu pestrá a budeme mít co dělat, abychom ochutnaly všechny speciality. Určitě o jídle nepíšu naposledy, až ochutnám chobotnici, tak se zase ozvu:-)

PS: Kalamárový šok pominul, dnes jsme je měly opět k obědu a moc jsme si pochutnaly:-)

Byt Escosura

Blízká setkání třetího druhu (18.9.)

Dnešní den začal nenápadně. Dopoledne jsme se vypravily na studijní oddělení, abychom dořešily definitivní podobu našeho rozvrhu. Postávaly jsme u nástěnky se seznamy předmětů a snažily se najít ty správné informace, když nás najednou oslovila slečna, která nám připadala povědomá, ale zdálo se, že není odkud. „I remember your faces! I was on Erasmus in Pilsen.“ A hned jsme byly doma. Nepamatovaly jsme si sice, na které předměty jsme s ní chodily, byly to přece jen dva roky nazpátek a my samy jsme tou dobou byly na univerzitě nové a měly jsme jiné starosti než okukovat Erasmáky. Dívka se jmenovala Ana a dala nám na sebe kontakt, okomentovala některé předměty, které jsme měly zapsané a zhrozila se. „My God! Why do have so many subjects?“ Na to jsme neuměly přesvědčivě odpovědět, předmětů máme jenom 6. Samy jsme ale byly překvapené, kolik času budeme muset trávit ve škole.
Během dopoledne jsme obdržely několik telefonátů s ohlasy na náš nový – už druhý a vylepšený inzerát na pronájem třetího nevyužitého pokoje v našem bytě. A tak jsme mezi jednou a druhou hodinou místo kýženého klidu v době oběda ukazovaly byt jedné Francouzce a jedné Španělce. Obě se nás ptaly, jak jsme našly tak skvělé bydlení. Nicméně vady se zde stejně najdou. Například nespolehlivý internet (dá se pouze parazitovat na cizí síti) nebo calefacción individual, které je dražší než central. To odradilo například poslední zájemkyni o byt, což byla poněkud prudká Polka.
Na třetí hodinu jsme měly domluvenou schůzku s naší spolužačkou a spoluerasmačkou z Plzně Ivanou, která přijela teprve předevčírem. A zároveň s další o pár let starší studentkou z Plzně, které se zde natolik zalíbilo, že sem i po skončení stáže dál jezdila tak dlouho, až si tu našla přítele a s tím žije šťastně až dodnes. Bylo to moc příjemné posezení u kávy, které se protáhlo skoro na celé odpoledne. Kladly jsme skorošpanělce nejrůznější dotazy jako „Smí se tu smrkat na ulici?“ nebo „Proč je v barech tolik odpadků na zemi?“ „Podívejte se pod sebe, a když tam budou odpadky, tak je tam házejte taky. Mně to taky dělá problém, ale takhle se to prostě dělá. Po uzavření baru číšník vymete všechno ven na ulici a je to.“ Typicky španělské řešení problému. Ptaly jsme se i na školu. „Se školou si nedělejte starosti. Měly byste tam chodit hlavně na začátku, ale pak uvidíte. Hned na začátku října je tu týden prázdnin, týden fiest.“ Tak to bychom tedy měly.
Krátce před šestou jsme se musely zvednout, neboť se nám ozvala Francouzka, že naši nabídku přijímá. Byly jsme nadšené, protože se nám za všech zájemkyň líbila nejvíc. Daria navíc bude moci konverzovat francouzsky. Naše nová spolubydlící se jmenuje Louis, ale pozor na konci se „Z“, jinak to znamená mužskou variantu téhož jména. Rozhodly jsme se jí pomoci s kufry, které měla dosud v bytě, kde několik dní bydlela. Měly jsme tak možnost vidět další španělský byt. Měl taky hodně místností, ale všechny byly nesmírně tmavé, i teď v podvečer tu bylo potřeba svítit. Začala jsem být vděčná za náš světlý byt s výhledem do dvora, který se mi zpočátku nazamlouval. Při pohledu ven totiž nemám pocit, že se nalézám v západní Evropě ale jaksi hluboku na východě, nicméně je to mnohem klidnější než okna do ulice (nejsme například obtěžovány houkáním klaksonu, pokud vzhledem ke zdejšímu parkování ve dvojstupu jedno z aut nemůže vyjet). Nechaly jsme potom Louis v klidu vybalit a šly si ven zaběhat a pozdě večer (tj. ve španělském stylu) jsme uvařily pro všechny tři večeři. Povídaly jsme si ještě dlouho o Francii a Čechách a španělských zvycích, které jsou pro nás všechny tři exotické a nové a bylo to moc příjemné, dokud se nám nezačala klížit očka a byl čas jít spát.
Každý den v Zaragoze byl zatím něčím výjimečný a zajímavý. Třeba tím, koho jsme ten den potkaly a s kým jsme se seznámily. Jediný, koho bychom si ještě přály vidět, je naše španělská koordinátorka Ana Artigas. Tato polobájná postava se prý na katedře zjevuje zpravidla 2x do semestru a je proto velmi těžké ji vystopovat. Nyní má na dveřích pracovny napsáno, že je pro nemoc nepřítomná a nikdo neví, kdy se uzdraví. Podle naší českošpanělské kamarádky trpí hypochodrií a pokud budeme potřebovat nějaký důležitý podpis, nezbývá než jí zavolat a navštívit ji doma. Ana Artigas zatím neodpověděla na žádný mail, který jsme jí během několika měsíců před odjezdem do Španělska poslaly. Pravda se možná skrývá někde úplně jinde. V zapadlé uličce mezi náměstím San Francisco a naším domem jsme objevily bar Artigas. Třeba se tam jednoho dne naše koordinátorka objeví. Vamos a ver .....

10 hodin o vodě a malý zázrak všedního dne (14.9)

Dlouho jsme se nemohly rozhodnout, jestli na EXPO půjdeme nebo ne. Nakonec bylo potřeba zařídit tolik věcí, že nám na případnou prohlídku zbyl poslední možný termín neděle 14. 9, kdy zároveň celá přehlídka končila. V sobotu dopoledne jsme se šly na něco zeptat do školy (zní to neuvěřitelně, ale studijní oddělení je otevřené i v sobotu) a dohodly jsme se, že jestli ještě budou mít zlevněné vstupenky, tak na EXPO v neděli zajdeme. Na studijním oddělení už vstupenky neměli, ale paní nás poslala do vrátnice, odkud nás zase poslali na koleje Pedro Cerbuna. Říkaly jsme si, že to vypadá beznadějně, když nás takto posílají od čerta k ďáblu. Na kolejích zase někam zavolali a nakonec přišla milá slečna a prodala nám dvě třídenní vstupenky, které měly ještě jeden den platit, za velmi příznivou cenu.
V neděli ráno foukal chladný nepříjemný vítr. Když jsme přijely k areálu EXPa, zděsily jsme se obrovské fronty, která naštěstí docela rychle postupovala kupředu. Španělský „systém“ se zase projevil, neboť jsme do poslední chvíle netušily, jestli stojíme ve správné frontě. Prošly jsme kontrolním rámem a pak už jsme se ocitly u turniketů. Daria šla přede mnou a v pohodě prošla. Zaradovala jsem se, že nás na koleji neošidili a že bude všechno v pohodě. Ale jaké bylo moje překvapení, když jsem přiložila vstupenku ke čtečce a ukázal se červený křížek. Paní, která u turniketů dohlížela, mi vysvětlila, že moje vstupenka je neplatná. Zkusila jsem se s ní dohadovat, že jsem ji koupila na univerzitě a navíc teprve včera. Nebylo to ale nic platné. Musela jsem se vrátit k pokladně a zaplatit za vstup podruhé. Bylo jasné, že po této citelné finanční ztrátě si zde nedáme ani kafe.
Brzy jsme na nepříjemný začátek celého dne zapomněly. Překvapeně jsme se rozhlížely po areálu a přemýšlely, kam se vydat. Pavilony byly barevné, elegantní a originální. Navštívily jsme bezpočet míst a mohly jsme srovnat, jak se jednotlivé země vyrovnaly s tématem Voda a udržitelný rozvoj, které tento ročník zaštiťovalo. Abychom viděly co nejvíce, vyhýbaly jsme se výstavám s největšími frontami. Například pavilon Španělska byl obklopen lidmi už od rána. Některé expozice byly pojaty spíše jako velká show a podívaná, jiné jako třeba expozice organizace El Faro byly spíše vzdělávacího rázu a upozorňovaly na problémy s vodou spojené. Jiný pavilon se jmenoval „Kdo má žízeň?“ a po jeho prohlídce jsme se dozvěděly, že úplně všichni a všechno na zemi. Některé státy pojaly téma vody velmi volně a okrajově. V expozici Jemenu jako bychom se ocitly na pravém orientálním tržišti, kde se smlouvalo o nejlepší ceny. Doufaly jsme, že bychom zde mohly levně pořídit odkapávač a naběračku, které nám ještě chybí ve vybavení kuchyně, ale takové věci tu bohužel nevedli. Naopak nás velmi zklamala prezentace Vietnamu, kde jsme naopak nějaké ty stánky automaticky očekávaly, ale nic takového se nekonalo. Protože Česká republika se EXPa neúčastnila, vydaly jsme se alespoň ke Slovákům. Ti se zhostili úkolu se ctí, dokonce jsme obohatily své znalosti o nový poznatek – Slováci mají světové prvenství ve vynálezu zavlažovače. Daly jsme se do řeči s jedním z jejich organizátorů a ten se nás familiárně optal: „ Tak čo, baby, odkal´ ste?“ To už jsme ale málem umíraly vyčerpáním, protože zásoby svačiny nám docházely stejně tak voda, i když jí všude kolem bylo spoustu. Zmohly jsme se ještě na návštěvu pavilonu jihoamerických zemí, ale to už jen velmi zrychleně. Když nás autobus vyklopil nedaleko domova, sotva jsme pletly nohama.
A o jakém malém zázraku se mluví v titulku? V pondělí jsme se vydaly na kolej, abychom zkusily neplatný lístek reklamovat. Myslely jsme si, že moc šancí nemáme, protože jsme po jeho koupi neobdržely ani žádné potvrzení. Ale světe div se, nakonec jsme své peníze dostaly zpět. Nikoho asi nenapadlo, že bychom mohly podvádět a vrátit platný lístek. A tak mělo EXPO přece jenom šťastný
konec.

PS: Další postřehy z EXPA na www.svethospodarstvi.cz Aspoň konečně poznáte, proč máme celá rodina to hospodarstvi:-)))

Ochutnávka z EXPA

Španělská svatba (13.9.)

Nebudu se vdávat ani jsem nebyla pozvaná na svatbu. Odpoledne jsme si vzaly foťáky a vyšly do centra města s nápadem zkusit jít podle trasy v průvodci, abychom okusily něco z místních památek. Na malebném náměstíčku jsme si fotily kostelík, chlapečka, který plašil holuby a sochu muže, který seděl na zemi a díval se do nebe.
Už jsme chtěly odejít, ale dveře kostela se otevřely a začali z něj vycházet společensky odění lidé a tak jsme čekaly, co z toho bude. Je to jen běžná bohuslužba nebo nějaký sváteční obřad? Obzvlášť dámy měly na sobě nádherné nápadíté šaty, z kterých nám přecházel zrak. Hádaly jsme, že půjde o svatbu. Na nevěstu se ženichem jsme si musely ještě pěknou chvíli počkat, ale vyplatilo se. Svatebčané na jejich počet vypálili několik papírových rachejtlí (ano stejné jako jsme měli na Silvestru :-), jejichž obsah se rozlétl do všech stran a jednotlivé blyštivé papírky dopadaly na zem i na stromy a na průčelí kostela. Nevěstu jsme přes ten dav skoro neviděly, ale byla určitě krásná.
Pokračovaly jsme potom ve své trase, jenže místo dalších památných míst jsme nacházely výlohy se svatebními šaty. Šly jsme potom už jen od obchodu k obchodu. Šaty byly ohromující. Nádherné jemné krajky a látky, originální střihy. Fotily jsme a fotily. Z procházky si nepamatuju nic víc, jenom ty šaty. Pochopily jsme, proč naše o několik ročníků starší spolužačka zůstala v Zaragoze jako následek Erasmu. Chce se tu určitě vdát. To my sice nechceme, ale zato chceme ty svatební šaty!
Sešly jsme z trasy vytyčené průvodcem a nacházely jsme se nyní na dalším náměstí. Jaké bylo naše překvapení, když kolem nás procházely právě oddané páry. Nevěsty v těch krásných šatech tu jen tak chodily po ulici.
Naplněné právě prožitým zážitkem jsme se vracely domů, ale za památkami budeme muset vyrazit někdy příště a snad radši v jiný den a jinou hodinu.

Fotoreportáž Umění v ulicích Zaragozy

Hledání Bytu (8. a 9.9.)

Pokud jste někdy viděli film Erasmus a mysleli si, že osudy hlavního hrdiny jsou nemožné a nepravdivé, pak jste se spletli. Jistě, příběh ve filmu je upraven a přibarven, aby byl co možná nejpoutavější, ale něco společného se skutečností určitě má. Zatímco v některých zemích mají studenti Erasmu vše připraveno až pod nos (třeba ve Skandinávii a snad i u nás), ve Španělsku je tomu jinak. Neměly jsme předem s univerzitou nasmlouvané ani organizační věci (kdy se kam máme dostavit po příjezdu, rozvrh apod.) ani ubytování. Měly jsme sice možnost zažádat si o místo na koleji, ale ty jsou dražší než společné nájemné v bytě.
A tak jsme v pondělí začaly s pomocí Alejandra a jeho maminky hledat byt. První byt, který jsme našli přes inzerát v novinách, se nacházel poblíž univerzity a moc se nám líbil. Mělo to ale dva háčky – první a neřešitelný, že agent požadoval vratnou zálohu 2 000 Eur. Tolik peněz jsme na účtu neměly, mít nebudeme, dokonce naše stipendium na celý semestr je nižší než tato částka. Navíc tento byt podle inzerátu pro dvě osoby by u nás pohodlně mohla obývat čtyřčlenná rodina. Rozhodly jsme se proto pátrat v jiných vodách a zašly jsme na fakultu, neboť to jsme měly udělat už dávno. Na nástěnce tam bylo nespočet inzerátů, které více odpovídaly našim představám i možnostem. Paní Villabová zavolala na několik z nich a domluvila nám na další den prohlídku dalšího bytu, načež nás nechala ve městě a jela kamsi vyzvednout dceru.
Procházely jsme se s Dariou univerzitním kampusem a na dalších nástěnkách prohlížely další inzeráty. U jedné z nich jsme se seznámily s paní, která právě jeden inzerát vyvěšovala. Byla příjemná a hovorná, a tak jsme se s ní vypravily do jejího bytu, kam sháněla dvě studentky, jež by bydlely přímo s ní. Nebylo to sice podle našich představ, ale braly jsme to jako dobrou příležitost vidět další španělský byt. Ten byl tentokrát menší, oba volné pokojíčky byly malinkaté, ale moc hezké. Z okna byl krásný výhled, protože byt se nacházel v jednom z posledních pater vysokého domu. Přislíbily jsme Aranche (tak se paní jmenovala), že se případně druhý den ozveme, a cestou domů jsme rozebíraly výhody a nevýhody tohoto bydlení.
Druhý den po poledni nás čekala prohlídka třetího bytu, který se už odpočátku zdál pro nás nejvýhodnější. Je to ten, kde teď bydlíme:). Náš byt je taky blízko univerzity a zároveň to není daleko ani do centra, takže všude dojdeme pěšky a ušetříme za dopravu. Každý ze tří pokojů je úplně jiný. Vybrala jsem si ten zadní, protože má nádhernou prostornou šatní skřín růžovo – bílou. Bohužel můj kufr není Popelčin oříšek, a tak do mnoha šuplíků a výklenků nemám co dát. Do třetího pokoje stále sháníme spolubydlící, protože tak by se nájem ještě o hodně zlevnil.
Naši domácí jsou příjemní a solidní manželé ve středním věku. Pan José Carnago je velmi upovídaný, snad i na Španěla. Jeho poslední sobotní návštěva probíhala stylem: on něco řekl on řekl, já jsem chtěla něco říct, ale on něco řekl. Zmohla jsem se jenom na přitakávání jako Sí. Vale. Muy bien. Claro ... Všechny drobné problémy, o nichž jsme s ním chtěly mluvit, vyřešil snadno. Například stůl v obývacím pokoji. Zdá se nám, že jeho pozice není zrovna nejšikovnější, i když jsme samy neměly žádný nápad, jak ho přemístit. Řešení pana Carnaga bylo jednoduché. Ve dvou můžete jíst takhle a až budete mít návštěvu, stůl přestěhujete doprostřed pokoje. Kdyby tam byl pořád, neviděly byste na televizi.
A jak je to tedy s cenou nájmů? Samozřejmě jsou vyšší než u nás. Snad je zde vyšponovalo nahoru i probíhající EXPO. Po prohlídce tří bytů a jednohu rodinného domku nemůžu soudit, ale zdá se mi, že problém je spíš v tom, že jsou zde jiné nároky na bydlení. Všechny byty mají alespoň tři ložnice, velmi často balkon nebo terasu. Ve všech nabídkách se počítá s tím, že co pokoj, to jeden člověk. Když to srovnám se svým plzeňským bydlením z loňska, kde jsme v jednopokojovém bytě původně bydlely tři, tak se nedivím, že se Španělům zdají nájmy drahé. Mladí lidé u nás by si tohle bydlení taky nemohli dovolit. A tak když nám Alejandro říká: „ Vy se máte, co bych za to dal, mít tu svůj byt.“, myslím si o tom svoje.

Big Brother (7.9. 2008)

Alejandro je náš spolužák z Plzně, kde studoval loni celý rok na Erasmu. Seznámili jsme se s ním na hodinách fonetiky Ms. Slavíkové, které dávají zabrat obzvlášť našim španělským spolustudentům. Když se dozvěděl, že pojedeme do Zaragozy, hned nám nabídl odvoz z nádraží, i když jsme se vlastně moc neznali. Teď jsem ale byla opravdu šťastná, že ho vidím. Dovedl nás před nádraží, kde parkoval s autem. Při pohledu na jeho mini vůz jsem potlačila smích. Do kufru se stěží vešly batohy s notebooky, moje housle a Dariin foťák. Naše oba obr kufry nasoukal Alejandro dozadu, kam jsem se ještě musela vejít já, aby krasojízda mohla začít.
Po cestě jsme se našeho opatrovníka zeptaly, jestli už má představu, co s námi bude nyní. Už 3 měsíce jsme totiž byly v kontaktu s Raquel – další známou z Plzně, se kterou jsme konzultovaly nabídky na pronájmy bytů. Žádný z mých pokusů najít byt předem po internetu ale z různých důvodů nevyšel a Raquel se nyní v klíčový okamžik před naším příjezdem odmlčela. A tak se stalo, že jsme přijely a neměly kam hlavu složit. Alejandro nás uklidnil, že dnes zůstaneme u něj doma a hned druhý den začneme hledat byt. Alejandro bydlí se svou maminkou a sestrou v řadovém domku v pěkné čtvrti nedaleko univerzity. Ve Španělsku je totiž obvyklé, že mladí lidé zůstávají bydlet dlouho u rodičů, zpravidla až do svatby nebo dokonce i potom. Nemohou si dovolit samostatné bydlení kvůli vysokým nájmům (ale o těch ještě později).
Od té chvíle se pro nás stal Alejandro opravdu něčím jako starším bratrem – přezdívku Big Brother si vysloužil, když nám svěřil, že by se příští rok chtěl přihlásit do konkurzu už jedenáctého vydání této reality show ve Španělsku. Trpělivě nám vysvětloval, jak to ve Španělsku chodí. Některé z jeho „hlášek“ jsou nezapomenutelné. Například: „Traffic lights are only a decoration here.“ „Spanish people are crazy.“ nebo „Europe beginns behind the Pyrenees.“ a nakonec „ Nepořádejte divoké party ve svém novém bytě nebo se vám něco zničí a nedostanete zpět svou zálohu.“ Vyprávěl nám o svých zážitcích z Plzně – že ho už nudily ty čtyři plzeňské bary, že ho brali místní jako konkurenci, když šel v baru tancovat s holkou a poprali se kvůli tomu nebo jak se vyděsil, když mu po desetiminutové známosti jiná slečna sdělila, že se kvůli němu hodlá rozejít se svým přítelem. Také jsme našli společnou řeč ohledně učitelů na katedře. To když Mr. Tolletovi přezdíval Mr. Toilet, zatímco česká verze zní Toaleťák.
Najivně jsem si myslela, že mají s Raquel už připravený seznam bytů, které půjdeme příští den obejít (den našeho příjezdu byla neděle, a tak nebylo možné někam volat apod, protože neděle je fiesta:). Avšak nebylo tomu tak a teprve na procházce po okolí Alejandro koupil noviny s inzeráty na pronájmy a poté jsme hledali společně i na internetu. Zjistila jsem, že Španělé vás radši nechají několik dní bydlet u sebe než aby zařídili něco předem :-). Alejandrova rodina byla velmi milá. Neustále opakovali, jak jsme statečné, že jsme přijely, i když nemáme bydlení, ale já jsem si pořád ve skrytu myslela „neměly jsme spíš udělat něco jinak?“.
Brzy odpoledne jsme se všichni nasoukali do auta ( ne do toho malého, ale do druhého velkého) a vydali se do centra města. Alejandro s rodinou jeli na rodinný oběd k babičce a nás na tři hodiny ponechali svému osudu. (Vysvětlili nám, že jedí dlouho, ale nakonec jsem stejně zjistila, že nejpomaleji ze všech jím já.:-). Potulovaly jsme se po městě, všude byly spousty lidí. Někteří se šli teprve najíst, jiní už užívat siestu. Některé bary byly přeplněné k prasknutí a jiné naopak zavíraly. Všude zmatek. Nevěděli jsme, kam bychom měly zajít na jídlo. Po cestě a probdělé noci na letišti jsem měla žaludek jako na vodě. Nakonec jsme na pokraji vyčerpání zašly do pekařství a zakoupily něco jako listový šátek naplněný sýrem a šunkou. Po dalším bloumání jsme zašly ještě do kavárny na kávu a minerálku. Obsluhující byla černoška a chvíli trvalo než jsem se s ní domluvila, co vlastně chceme, ale nakonec se povedlo. Připadaly jsme si na tom místě trochu nepatřičně, protože to nebyla kavárna, jakou známe od nás. Na zemi se povalovalo spoustu odpadků, ale nikomu to nevadilo. U stolků sedělo i několik starších mužů, kteří se po nás divně dívali.
Když jsme přijeli zpátky domů, šly jsme se s Dariou vykoupat do bazénu, který patří k celé čtvrti, a který se toho dne uzavíral kvůli začátku školního roku. To nás sice trochu osvěžilo, ale stejně jsme byly tak unavené, že jsme se odebraly do postýlek tak brzy, že španělská rodinka tou dobou ještě ani nezačala večeřet. To jim připadalo tak exotické, že Alejandro ještě přišel zaklepat na dveře a zeptat se, jestli opravdu nebudeme jíst, ale my už jsme jen z polospánku odpověděly, že opravdu ne :-).

uvodni

Milí čtenáři! Konečně je tu tedy první příspěvek na blog, na který jste určitě tak dlouho čekali :-)).
Po dlouhém čekání se dostávám k počítači, abych napsala pár slov. Sice jsem si myslela, že popíšu naši cestu do Zaragozy podrobně, ale nakonec nové zážitky nahrazují ty staré, a tak už zbývají jen ty nejvýraznější momenty nebo ty, které se budou hodit těm, kdo plánují dříve nebo později cestu do Zaragozy.
V letadle jsme seděly vedle nouzového východu, a tak jsme v případě nebezpečí měly zatáhnout za páčku, vylomit dveře, vyhodit je ven a začít se evakuovat na křídlo letadla. To pro nás byla velmi legrační představa, ale přesto jsme svůj úkol braly velmi zodpovědně a pravidelně jsme se informovaly, kudy vlastně letíme, abychom měly představu, kam ty dveře vlastně házíme :-). A tak se třeba z domnělé Paříže vyklubalo Miláno.
Po noci strávené na nádraží jsme se nočním busem vydaly do centra Barcelony. Naše školní koordinátorka Erasmu nám doporučila jít z Plaza Catalunya na nádraží Nord pěšky. To by bývalo bylo určitě bez problémů, ale za jiných okolností. Obě jsme myslely, že kolem šesté ráno bude už docela světlo, ale nebylo. A tak jsme šly noční Barcelonou s dvacetikilovými kufry a dalšími zavazadly a po cestě míjely skupinky lidí, kteří se teprve vraceli z nočních tahů.
U autobusu jsme se téměř dopustily fatální chyby. Řidič něco zakřičel a za ním se vydala skupinka lidí se svými kufry. Šly jsme s davem a společnými silami jsme uložily svá přetěžká zavazadla. Potom řidič přešel na druhou stranu autobusu a zakřičel 'Zaragoza'. Pochopily jsme příliš pozdě, že jsme své kufry zařadily mezi ty, které pokračují do Madridu. Šla jsem za řidičem a vysvětlila mu, co se stalo. Myslela jsem, že mi asi utrhne hlavu. Omlouvala jsem se, že jsem nerozuměla, ale to ho neobměkčilo. Stejně potom přicházeli další cestující, bylto prostě „systém“.
V autobuse jsme skoro okamžitě usnuly. Cesta byla dlouhá a krajina okolo připomínala poušť. V Zaragoze jsme se ocitly na velkém moderním nádraží. Nevěděly jsme, kam máme jít, aby nás Alejandro našel. Nakonec jsme se usadily u velké bílé koule uprostřed které bylo auto. Řekly jsme si, že to je ten pravý orientační bod, napsaly jsme sms a čekaly jsme, co bude. Neuměla jsem si představit, co by se stalo, kdyby si pro nás Alejandro nepřišel. Všechno bylo tak exotické a cizí. Neuměly jsme najít ani východ z nádraží natož nějaké ubytování ve městě, které bylo díky vrcholícímu EXPu plné turistů. Naštěstí se za chvíli objevil Alex, a tak jsem získala alespoň malou jistotu. Sice jsme stále ještě nevěděly, kde budeme té noci spát, ale aspoň jsme už nebyly samy.

Když jsem byla malá, snila jsem o tom, že budu cestovat do Jižní Ameriky a povídat si s Indiány, potom budu pracovat na některé ambasádě a stanu se překladatelkou. Samozřejmě jsem později snila ještě o dalších povoláních - malířka, arteterapeutka nebo kunshistorička. Nikdy by mě nenapadlo, že odjedu studovat do Plzně, aby se ze mě stala paní učitelka. A nikdy by mě nenapadlo, že budu mít možnost jet do Španělska, mluvit tou krásnou melodickou řečí. A najednou je to tu. V pokoji už čeká skoro sbalený kufr a za pár dní už na křídlech Boeingu vzlétnu směr Barcelona. Nevím ještě přesně, co mě čeká, ale rozhodla jsem se psát si o tom deník a umožnit tak všem, aby byli tak trochu se mnou.