Právě sedím u počítače ve své nové, na uvítacím ceremoniálu pro zahraniční studenty vyfasované mikině a přemýšlím o událostech uplynulých tří dní.
Možná za to mohla únava, možná psychika a možná změna počasí společně se zimou v našem bytě. Každopádně sotva jsem v sobotu pomohla Darie s návštěvou u doktora a koupí antibiotik, nemoc se pomalu ale jistě vkradla i do mých útrob a v neděli už jsem cítila svrbění v krku a s mírnou teplotou jsem den víceméně proflákala.
V pondělí bylo zapotřebí najít znovu doktora a nechat předepsat pro Dariu novou dávku antibiotik, neboť ten milý a sympatický sobotní předepsal z neznámých důvodů jednu krabičku místo dvou. Usoudila jsem, že bych se tentokrát měla nechat taky vyšetřit. Paní v lékárně nám poradila, že u nás na univerzitě existuje speciální doktor pro zahraniční studenty. Zavolala jsem proto naší koordinátorce, abych tuto informaci ověřila, ale jaké bylo moje překvapení, že jsem se dovolala pouze do Aniny schránky. Vypravily jsem se proto do školy přímo, ale tam na nás spíš nechápavě hleděli a ukázalo se, že tento doktor figuruje jenom v představách magistry z lékárny. Naše druhá štace tedy vedla do nemocnice a polikliniky v jednom, kde nás přijali už v sobotu. Tentokrát se ale vyskytl problém v podobě adresy našeho byť přechodného bydliště, díky níž spadáme pod jinou polikliniku a v nemocnice nás odmítli přijmout. Zesláblé nemocí a únavou jsme se tedy doplazily do polikliniky, která je nejblíž našemu domovu – lépe ji už schovat nemohli. Tam nás ale také nepřijali hned, byly jsme objednány na šestou večer.
Svůj první den nemoci jsem si představovala odpočinkověji, tato půldenní túra mi moc nepřidala. Naštěstí paní doktorka byla také sympatická, konstatovala, že na průduškách nic nemám a předepsala mi stejná antibiotika, jaká jsem si vezla z domova od našeho rodinného lékaře. Pozitivní na celém tom lékařském martýriu je to, že jsme nemusely díky našemu několikerému pojištění nic platit, pouze symbolický doplatek v lékárně. Třídenní antibiotika zabrala velmi rychle. Bohužel jsem musela v úterý čelit nepříjemným dotazům naší milé francouzské spolubydlící, proč že jsem jako nešla do školy. To, že jsem pod antibiotiky a že se mi téměř ztratil hlas, pro ni nebyl dostatečný důvod. Jestli někdo víte, jak se ve Francii stoná a co je pro ně dostatečný důvod k zůstání doma, tak mi to, prosím, prozraďte.
Dva dny strávené víceméně v posteli se vzácnou společností pana Belkina (jak nazýváme poskytovatele bezplatných internetových služeb), měly za následek mé připojení na Facebook, kde jsem začala okamžitě vyhledávat nové i dávno ztracené známé a přátele. Kdybychom už dnes (ve středu) nešly do školy, asi by se moje závislost začala nebezpečně prohlubovat.
Možná za to mohla únava, možná psychika a možná změna počasí společně se zimou v našem bytě. Každopádně sotva jsem v sobotu pomohla Darie s návštěvou u doktora a koupí antibiotik, nemoc se pomalu ale jistě vkradla i do mých útrob a v neděli už jsem cítila svrbění v krku a s mírnou teplotou jsem den víceméně proflákala.
V pondělí bylo zapotřebí najít znovu doktora a nechat předepsat pro Dariu novou dávku antibiotik, neboť ten milý a sympatický sobotní předepsal z neznámých důvodů jednu krabičku místo dvou. Usoudila jsem, že bych se tentokrát měla nechat taky vyšetřit. Paní v lékárně nám poradila, že u nás na univerzitě existuje speciální doktor pro zahraniční studenty. Zavolala jsem proto naší koordinátorce, abych tuto informaci ověřila, ale jaké bylo moje překvapení, že jsem se dovolala pouze do Aniny schránky. Vypravily jsem se proto do školy přímo, ale tam na nás spíš nechápavě hleděli a ukázalo se, že tento doktor figuruje jenom v představách magistry z lékárny. Naše druhá štace tedy vedla do nemocnice a polikliniky v jednom, kde nás přijali už v sobotu. Tentokrát se ale vyskytl problém v podobě adresy našeho byť přechodného bydliště, díky níž spadáme pod jinou polikliniku a v nemocnice nás odmítli přijmout. Zesláblé nemocí a únavou jsme se tedy doplazily do polikliniky, která je nejblíž našemu domovu – lépe ji už schovat nemohli. Tam nás ale také nepřijali hned, byly jsme objednány na šestou večer.
Svůj první den nemoci jsem si představovala odpočinkověji, tato půldenní túra mi moc nepřidala. Naštěstí paní doktorka byla také sympatická, konstatovala, že na průduškách nic nemám a předepsala mi stejná antibiotika, jaká jsem si vezla z domova od našeho rodinného lékaře. Pozitivní na celém tom lékařském martýriu je to, že jsme nemusely díky našemu několikerému pojištění nic platit, pouze symbolický doplatek v lékárně. Třídenní antibiotika zabrala velmi rychle. Bohužel jsem musela v úterý čelit nepříjemným dotazům naší milé francouzské spolubydlící, proč že jsem jako nešla do školy. To, že jsem pod antibiotiky a že se mi téměř ztratil hlas, pro ni nebyl dostatečný důvod. Jestli někdo víte, jak se ve Francii stoná a co je pro ně dostatečný důvod k zůstání doma, tak mi to, prosím, prozraďte.
Dva dny strávené víceméně v posteli se vzácnou společností pana Belkina (jak nazýváme poskytovatele bezplatných internetových služeb), měly za následek mé připojení na Facebook, kde jsem začala okamžitě vyhledávat nové i dávno ztracené známé a přátele. Kdybychom už dnes (ve středu) nešly do školy, asi by se moje závislost začala nebezpečně prohlubovat.
Dnešní večer jsme strávily na naší první hodině Bailes latinos. Sice jsme promeškaly dva přechozí týdny kvůli kurzu španělštiny, ale brzy jsme se chytly (i díky obětavému lektorovi) a vrtěly jsme se společně s ostatními do rytmu merengue a salsy. Ale o tom zas někdy příště :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat