Když si Španělé večer vyrazí

... Střídají restaurace, bary a jiné podniky, aspoň 4 během noci, která trvá až do rána. A když se k nim přidají české slečny, udělají totéž, i když do rána nevydrží. Kdo volil možnost C, měl pravdu.

Minulý čtvrtek k nám během vyučování dokolovala výzva, abychom se podepsaly, pokud chceme s našimi spolužáky vyrazit na večeři. Myslely jsme si, že se jedná o nějakou oficialitu, ale později místo toho, abychom rozebíraly nějaký důležitý metodologický problém, se mě španělská spolužačka zeptala, jestli jdeme taky a pokusila se mi vysvětlit, oč jde.
A tak jsme v deset hodin přibyly ke skupince našich spolužáků a vydaly se s nimi do blízké restaurace. Popíjeli jsme sangríi a do skupinek jsme si objednali roztodivné pokrmy – sépii, šunku serrano, zelený chřest, jež se zde zve aspárrago a jež se dováží z Peru nebo maso, jehož původ jsme neznaly a později zjistily, že se jednalo o obsah něčího žaludku. Na závěr jsme si přiťukli bylinkovým likérem, který nám opravdu zachutnal a byly jsme vyhecované k další rundě. Naštěstí nebyl ani tak silný jako naše Becherovka, a tak jsme v klidu mohly pokračovat v zábavě a to hned ve vedlejším podniku.
Zde jsme se usadily po boku Artura a Alberta (tato dvě jména mi nějak splývají v jedno, a tak dosud nevím jistě, který je který). Vyprávěli nám o svých zkušenostech se studiem v zahraničí – jeden z nich byl v Londýně a druhý v Dánsku) a ptali se nás, jak se nám líbí Španělsko. Asi po pěti minutách položil Arturo, podle jeho názoru, nejdůležitější otázku „Co si myslíte o španělských chlapcích?“ No, byly jsme trochu v rozpacích a místo odpovědi jsme se začaly chechtat, což zas způsobilo překvapení na jeho straně. Nakonec jsme daly dohromady smysluplnou a jedinou vhodnou odpověď, jejímž zněním vás nebudu obtěžovat, protože vás to určitě stejně nezajímá:-). Čas v jejich společnosti příjemně plynul a začaly jsme si na tento podnik pomalu zvykat, a tak jsme nechápaly, proč se najednou zničeho nic začali všichni zvedat a rychlostí blesku přemisťovat. Já jsem samozřejmě ještě ani neměla dopito, ale to nevadilo, poněvadž ostatní si své pití taky brali s sebou. Tato situace se opakovala ještě dvakrát a to nás tak utahalo, že jsme tuhle veselou partu musely zanechat jejímu osudu a vydat se pozvolna domů. Když jsme se pokusily zeptat, proč tohle vlastně dělají, bylo nám řečeno, že aby se nenudili. Tak já jsem se teda rozhodně nenudila, ale moje kapacita pro paření byla vyčerpána na několik týdnů dopředu.

V neděli odpoledne jsme využily posledního záblesku hezkého počasí a šly jsme na procházku k řece Ebro. Můj fotoaparát u toho nesměl chybět, i když fotky jsou trochu monotónní a sestávají zejména z úchvatného pohledu na pomalu se přibližující baziliku Pilar.

http://picasaweb.google.com/obejdola/ProchZkaPoBEhuEbra#

A protože mi dnes skončil kurz španělštiny, rozhodla jsem se pro novou anketu tentokrát s jazykovou tematikou. Obrázek slouží jako nápověda :-))).

PS: Vilu Tugendhat jsme neprobírali. Tak zbývá asi jen jedno želízko v ohni - František Kupka. Vamos a ver ...

Kolik umíš jazyků ...

zleva doprava: Beata, Marcus, Hannah, Ana, Chiara, Já, Chiara, Agnieszka, Ivana (chybí tu Ana a Steffi)

... tolikrát jsi člověkem. A tak jsme se zapsaly na intenzivní kurzy španělštiny. Já a Ivana jsme byly shodně přiřazeny do čtvrté skupiny (kdo by to byl řekl, když patříme do stejného Margarittina vrhu? :-) Naše skupinka je mezinárodní. Tvoří ji kromě nás dvě Polky, dvě Italky se shodným jménem Kijára (nemám představu, jak se to píše tak aspoň fonetický přepis), Angličanka Hana a dvě Němky Ana a Steffi. Jediným mužským zástupcem je student techniky z Mnichova Marcus.
Na kurzu je zajímavé střetávání názorů a zkušeností jak národních, tak osobních nebo profesních, protože skoro každý studuje něco jiného. Nejlépe se se španělskou kulturou i jazykem vyrovnávají Italové, i když přes moře, mají to povahově přece jen nejblíž. My to máme nejblíž k Němcům, ale ti se k nám téměř neznají. O to víc je mi líto, že toho vím tak málo o Polsku, a že jsem tam nikdy nebyla. Polky se zdají být sympatické a skromné jako my. Čím dál více při společné konverzaci zjišťujeme, že bychom se málem mohly bavit česko-polsky, tolik slov je stejných jen s jiným přízvukem nebo pravopisem.
Zajímavé je pozorovat, jakou představu mají cizinci o České republice, mají-li vůbec nějakou.Ve srovnání s tím, co musí průměrný český středoškolák vědět o západní Evropě ať už se jedná o literaturu, zeměpis, historii nebo současnou politickou situaci, by přehled našich spolužáků nebo i spolubydlící Louise o našem regionu prošel ouškem jehly. Nehledě na věčně nervy drásající fakt, že nás řadí do východní Evropy. Mladí lidé obvykle vědí, že my a Slovensko už netvoříme jeden stát. Ale třeba to, že u nás neplatí Euro, tuší málokdo. Studenti ze západu vnímají členství svých států v Unii jako samozřejmost, protože se do toho už narodili, a je pro ně nepředstavitelné, že to někdo vidí jinak. Když jsme zkoušeli na kurzu popsat národní stereotypy, tj. Jaké vlastnosti má typický Němec/Španěl/Ital atd., o nás a Polácích toho ostatní dali dohromady jen málo. Nakonec se shodli, že my pijeme pivo a Poláci vodku. (Zrovna já jsem tedy typický představitel, ehm ..)
Abych někomu nekřivdila, musím říct, že mě až překvapilo, kolik lidí navštívilo Prahu a to obvykle v kombinaci s Karlovými Vary (zřejmě je to standardní nabídka místních cestovních kanceláří) . A mnoho z nich tvrdí, že to bylo nejhezčí nebo jedno z nejhezčích měst, která kdy viděli. Moje srdce Pražana se samozřejmě dme pýchou a vzbuzuje ve mně pragocentristické pocity, ale na druhou stranu vidět Prahu ještě neznamená znát Českou republiku, o čemž jsem se přesvědčila během svého dvouletého plzeňského pobytu. Marně čekám, kdy se na hodinách Arte del siglo XX dočkám, a zmíní se alespoň něco maličko úplný ždibíček z českého umění. Zatím jsem si akčně našla, že se Adolf Loos narodil v Opavě (ale Čech nebyl) a teď mi svitla naděje v podobě Vily Tugendhat, kterou, jak doufám, budeme probírat tento týden.
To jsem ale trochu odbočila od samotného kurzu a místo toho jsem vylíčila mezinárodní situaci. Tak tedy nakonec ještě jedna příhoda pro zasmání, která výstižně komentuje přísloví z úvodu:-) Kurz španělštiny je sice přínosný a pozvolna se začínám cítit jistější v kramflecích, ale i on má své stinné stránky. Únavu a následné zblbnutí. A tak jsem minulý týden na trhu překvapené prodavačce oznámila „Kilo de zapatos“ místo patatas. Smála se tak výrazně a tak dlouho, že jsme ji slyšely až na druhou stranu trhu, kam jsme se vydaly pro sýr. Kilo bot by se hodilo taky, pomyslela jsem si. A navíc, kdo by si to nespletl, když ten ten jejich Zapatero, ne nepodobný Hurvínkovi se Spejblem dohromady, kouká denodenně z předních stránek všech novin.

PS: Užijte si státní svátek ! :-()

Hlasujte

Abyste se nenudili, připravila jsem vám malý kvíz - v levé části stránky. Odpověď naleznete v novém příspěvku. Komu nejde hlasovat, může mi poslat svůj tip mailem: magdafe@students.zcu.cz
Jsem moc zvědavá na Vaše odpovědi:-)

Multikulturní weekend

Španělsko je multikulturní země. I tak by se vznešeně dal označit fakt, že se sem hrnou přistěhovalci ze všech koutů světa. Zejména ze španělsky nebo francouzsky mluvících zemí a ze zemí s podobným klimatem a způsobem života. Naše spolužačka Ivana se před měsícem seznámila se sympatickým Marokáncem, se kterým se příležitostně vídáme i my.
Na sobotní večer jsme od něj dostaly nečekané pozvání na večeři. Daria byla nerozhodná a nakonec odmítla, ale já jsem vzhledem ke své inklinaci k národnostním menšinám:-)) nemohla odolat. Byla jsem dost zvědavá, jaké bude jídlo a co nového se o Maroku dozvím. Babelův byt se nachází na pěší třídě Calle Delicias, což jsem mu mohla jen závidět. Doma byla jenom jeho sestra, která jídlo připravovala. Večeřelo se na terase, což bylo velmi příjemné i navzdory předchozímu přívalovému dešti, který zahltil celou kanalizaci, takže jsem se na večeři dostavila bohužel v poněkud promáčeném stavu.
První menu byla chalva a sladké pečivo, něco jako naše cukroví, a sladký marocký mátový čaj. Potom následoval kuskus se zeleninou a kuřecím masem podávaný na jednom velikánském talíři. V Maroku jí všichni společně a na jídlo se schází celá rodina. I když se jí obvykle rukama, kuskus se pojídal lžící. Babel nám oznámil, že toto jídlo musíme sníst celé. Jelikož jsem velmi důvěřivá, vzala jsem to velmi vážně a i když Ivana a Babelova sestra odpadly, snažila jsem se vše dojíst, což byl nadlidský úkol. Ukázalo se, že Babel je velký srandista, a že ve skutečnosti se celé jídlo dojídat nemusí. Stejně tak nejdřív oznámil Ivaně, že si nás při jídle nesmí vyfotit, ale také to nebyla pravda. Po jídle jsme zase pili čaj a kouřili vodní dýmku, které se arabsky říká stejně jako česky šíša. Možná, že to někdo z vás už věděl, ale pro mě to bylo zcela nové zjištění, takže jsem se tvářila jako Kolumbus při objevení Ameriky. Povídali jsme si o životě v Maroku, Španělsku a v Čechách. I když marocká společnost je, zdá se, liberálnější než jiné arabské státy více na východ, stejně mě některé věci překvapily. Například že arabština ani nemá výraz pro španělské novio/novia (= přítel/kyně), protože oficiálně se tam dívky s chlapci nemohou osamoceně stýkat před svatbou. V praxi to ale chodí tak, že si skupinka dívek vyrazí do města a dají vědět svým nápadníkům, kde kdy přesně budou a pak se tajně scházejí. Velkým problémem je být v Maroku svobodnou matkou. Maročané si velmi cení panenství při svatbě, a proto je taková žena zatracena a její rodina ji může vyhnat z domu. Bavili jsme se i o kouření. Dozvěděly jsme se, že kouření vodnice na ulici je v Maroku přísně zakázané. Pobavila mě představa někoho, kdo si vykračuje se šíšou po ulici místo cigarety. Můj marocký exkurz byl velmi milý a příjemný a doufám, že budu moct v budoucnu ukázat i pár foteček.
Druhý den dopoledne jsme chtěly s Dariou navštívit Muzeum Zaragoza a prohlédnout si především vybrané práce od Goyi. Šly jsme po šipkách, které nás ale vláčely po všech čertech, až nakonec jsme po trase mnohem delší, než kdybychom šly podle mapy, došly k honosné budově, která však byla navzdory informacím z mého průvodce neprostupně uzavřena. ¡Jak typické pro Španělsko!
V poledne nás čekal velký „project“ - vaření pravého českého vepřo knedla zela. Tedy pravého, jak se to vezme. Naše ingredience sestávaly z: houskových knedlíků v prášku (ze zdejších baget bychom je asi připravily stěží) exkluzivně poslaných z Čech, španělského vepřového a německého zelí. Výsledek byl ohromující zejména díky výbornému zelí – Němci si u nás výrazně šplhli, křehkému a měkkému vepřovému masu a knedlíkům (dílo mojí maličkosti), které sice nebyly z nejestetičtějších a požadovaných 12 cm podle návodu na obalu také nesplňovaly, ale chutnaly autenticky a byly na povrchu úměrně slizké. Tak jsme po guláši na pivu, kam jsme přidaly pravý Budvar, zvládly připravit druhé české jídlo. Rozhodly jsme se, že se české neděle stanou pravidlem. Jenom naše francouzská spolubydlící neskrývala údiv nad knedlíkem „What's this – your strange thing?“

Huesca poetická

Poutníci obtěžkaní fotooptikou ocitli se ve městě Huesca
podzimní slunce svítilo ale už nehřálo
barevné domy, modrá obloha
prázdné město


Ocitli se u starého kostelíka avšak za vstup
žádala žena ve tmě zahalená úplatek
Svatý Petr všechno viděl
ale neudělal nic


Křivolaké ulice ospalého města dovedly je
až k bizardní katedrále
napůl kostel napůl hrad
zve je dovniř


Jak neobvyklé toto místo s fontánou
stromy a párkem holubů
však poutníci nemajíc čas
jdou dál


Majestátně čnějící hory jsou na dohled
vzbuzují strach i obdiv
poutnící v bezpečí města
vdechují čerstvý vzduch


Náhlý ruch města je pohlcuje
odněkud zavane vůně kávy
lahodné sladké a jemné
nejde odolat


Španělská siesta se počíná
vrhá poutníky do náruče zeleně
chodí sem a tam
přemýšlejí


Den se už přehoupnul do druhé půlky
nic naplat peníze dneska nevyhrajem
Huesca Esca Sca Ca
A .............. zas někdy

¡Adiós!



http://picasaweb.google.com/obejdola/Huesca

Svátky svaté Pilar

Od minulé soboty do zítřka, tj. pondělí, se město, které jsme začaly tak důvěrně znát, změnilo ve vroucí kotel a my v drobné paběrky, které jsme se snažily tím vším bez úhony projít a ještě z toho něco vytěžit. Zažily (či spíše zažili, protože k nám na celý týden přijeli Darii rodiče) jsme pravou španělskou fiestu. Snažily jsme se vypátrat, které dny ještě máme jít do školy a které už ne. Otrlejší studenti tvrdili, že do školy se po celou dobu svátků jednoduše nechodí a i někteří profesoři automaticky výuku svých předmětů zrušili. Nakonec nám zůstaly ze tří dnů výuky 4 hodiny, z čehož na tu poslední jsme z celé skupiny dorazily samy, a tak nám Enrique k naší radosti udělal individuální konzultace. Kromě méně podstatných věcí (oprava DÚ) se zajímal hlavně o to, které bary jsme zde už stihly navštívit a doporučoval další.
Ale zpátky k oslavám. V sobotu jsme zakoupily noviny a s nimi i podrobný přehled kulturních akcí během Pilar, jak se zkráceně svátky nazývají. Už minulý víkend bylo znát, že se město pomalu ale jistě zaplňuje. Hlavní hrdinka mých blogových zápisů Paseo Independencia se pro automobily uzavřela a zůstala tak prostorná pěší zóna, kde se předváděli tanečníci, indiáni (stejní jako v Praze nebo v Plzni, jsou prostě všude:-), bubeníci, kouzelníci, řečníci a klauni nebo třeba mexická dechovka. Mezi tím vším proudili černoši, kteří se snažili na těchto oslavách přiživit. Když na to přišlo, dokázali sbalit nelegální CD rozprostřená na ulici během několika sekund. Všichni slavící nosili speciální kostkované červeno-černé šátky se speciálním potiskem, a proto jsme neodolaly a jednomu černochovi jsme přispěly na živobytí. Blíž ke katedrále jsme potkávali oživlé sochy – kapitána lodi, čarodějnici s bradavicí a muže bez hlavy. Taky lidé nosili speciální oděvy. Kromě šátků oblékla zejména mládež různobarevné kalhoty ne nepodobné našim montérkám. Bílé, zelené, červené, oranžové i růžové měly podle všeho vyjadřovat příslušnost k určité městské čvrti. Tito 'ocejchovaní' hrdí zástupci pak tvořili průvody, které za doprovodu dechovky křižovaly město sem a tam.
Během týdne jsme se snažily skloubit docházku do školy (velmi pasivní), svátky Pilar a průvodcovství po městě pro Darii rodiče a byl to úkol vskutku náročný, ale nakonec jsme si to všichni užili. Chtěli jsme se vyhnout těm největším davům a největším bláznovstvím, což nebylo zas až tak těžké. Stačilo vyrazit do města mezi třetí a pátou, kdy je siesta nebo brzy ráno, kdy všichni vyspávají po včerejším flámu. Jeden večer jsme na hlavním náměstí navštívili ukázku folklorních zpěvů a tanců. Všichni účinkující měli lidové kroje a zejména tance byly vydařené. Jednu chvíli se mi zdálo, že poznávám základní krok z kankánu, ale doprovod kastanětů mě utvrdil v tom, že to je jenom náhoda. Se zpěvy to už bylo horší. Když jsme vyslechli první tradiční halekačku v podáním zřejmě nějaké známé a uznávané zpěvačky, zapochybovali jsme, že si tento druh zpěvu oblíbíme, ba dokonce, že to vydržíme poslouchat delší dobu. Zpěvačka měla totiž velmi ale opravdu velmi výrazný ječák, který zajímavým způsobem rezonoval, a který uměla vystupňovat do zajímavých poloh.
Jiné dny jsme vyhradili pro návštěvu míst, která jsme ještě ani my samy nestihly navštívit (třeba překrásný hrad Aljafería, pozůstatek arabské architektury nebo katedrálu vevnitř-to je opravdu ostuda), samozřejmě jsme naši návštěvu nemohly ochudit o salsa bar (tentokrát jsme poprvé tančily i my a alespoň pro mě to bylo opravdu náročné, na konci se mi nohy pletly sem a tam a ještě po cestě domů se mi v hlavě neustále přehrávalo – un, dos, tres, pomlka, cuarto, cinco, seis, siete – je to vlastně na osm dob) a jeden den jsme si udělali výlet do blízkého městečka Huesca. Dnes jsme zažili vrchol celých svátků – kladení květin k nohám svaté Pilar. Tento obřad začal už ráno a pokračoval asi celý den. Po ulicích chodili lidé v krojích včetně bot a vyšívaných šátků a i ty nejmenší děti v kočárcích měly tradiční oblečení. Už dřív jsme si všimly, že se kroje prodávají běžně v obchodech, ale opravdu nás nenapadlo, že ho tu má asi opravdu každý. Krojů bylo nepřeberné množství druhů – barev, látek, střihů. Ženy měly i tradiční účesy (drdoly) a výrazné šperky. Bohužel začalo intenzivně pršet a všechna ta paráda byla vláčená mokrem a špínou. Každý nesl kytici řezaných květin, nejčastěji bílo červeno žlutých k pyramidové konstrukci z drátů, jíž vévodila stylizovaná figurka Pilar, na náměstí před katedrálou. Ani si netroufám odhadnout, kolik metrů to celé měřilo, ale rozhodně jsem nic podobného v životě neviděla.
Svátky Pilar pro nás byly zase něčím novým a dobrodružným, ale už se docela těšíme, až se život vrátí do pokud možno vyjetých kolejí.

http://picasaweb.google.com/obejdola/FiestaPilar#

La televisión

Na naší televizi máme k dispozici 5 kanálů. I když zatím příliš dobře nerozumíme, občas se díváme a některé pořady jsme si docela oblíbily. Tak třeba tenhle: Marge Simpsonová stojí v kruhu vybrané společnosti, když oknem vletí do místnosti Homer. Marge neztrácí dekorum a přítomným dámám oznámí: „Mi marido Choumer“.
Mezi další zajímavé pořady patří reality show Circus. Vybraní artisti pod dohledem těch nejlepších lektorů nacvičují nová a nová čísla a každý týden je někdo vyřazen. Cvičí na zemi i ve vzduchu, sami i skupinově a je to moc hezká podívaná. Jiná show, která právě začíná, je u nás známý Faktor X, zde pod názvem Faktor „Ekýs“. Bohužel sotva jsme si vyhlídly své favority, pořad byl přesunut na zcela jiný den a jinou dobu a my po něm marně pátráme.
Trochu jinak vypadají i TV zprávy. Hlavní relace, zdá se, začíná až v devět hodin (tedy přesně k večeři:-). Zahraniční zprávy obsahují mnohem více novinek o Jižní a Latinské Americe, zatímco o situaci v Gruzii jsem zde neslyšela jedinou zmínku. O Rusku se tu taky nic nedozvíte. Pravidelně však bohužel vídáme informace o teroristických útocích v Baskicku, povstáních emigrantů v Andalusii nebo uprchlících z Afriky, kteří se na vratké lodičce dopravili na nejbližší španělský ostrůvek.
Největší zážitek s TV však máme z tohoto týdne, kdy Alejandrova sestra Carlota účinkovala v pořadu „Ven a cenar conmigo“ (Pojď se mnou povečeřet). Pět soutěžících postupně pro ostatní připraví večeři o několika chodech u sebe doma a vzájemně své kulinářské výkony bodují. Carla bohužel nevyhrála, i tak se nám její výkon líbil, protože oproti dvěma jiným dámám působila sympaticky a přirozeně. V televizi jsme taky znovu viděly kuchyni i obývák, kde jsme několik dní přebývaly. Navíc se v několika záběrech mihl na obrazovce i Alex coby starostlivý a ochotný starší bratr, který pomáhá s přípravou slavnostní tabule. („Až tam budu, přepněte na jiný kanál“, zněla instrukce, kterou jsme nedodržely :-)
Naprosto nejhorší na španělské televizi jsou reklamy. Blok reklam během odpoledního vysílání trvá i 15 minut! Nejčastější jsou reklamy na auta a nebýt toho, že v jedné účinkuje Richard Gere, zoufale bychom se nudily:-)

Studentský život

Go out, salir, nebo pařit. Naše první setkání s nočním městem proběhlo v sobotu před tím, než jsme šly poprvé do školy. Vyrazily jsme ven v devět a vrátily se kolem druhé. Na naše poměry myslím normální čas. Jenže Španělé teprve v devět večeří a kolem druhé vyjdou do ulic. I tak bylo město nezvykle plné lidí, možná víc než za dne. Bylo ještě teplo jako v Praze v létě, a tak jsem se vyšňořila do džín a letních šatiček ze Sanu Babu a přes ramena jsem si přehodila nový šátek. Na Paseo Independencía jsme viděly pouliční umělce, potom jsme to vzaly kolem našich oblíbených svatebních šatů (skvělý orientační bod) a najednou se před námi vynořila katedrála v celé své kráse. Zůstaly jsme chvíli zírat v němém úžasu a pak jsme zabočily do jedné z bočních ulic, kde se konal středověký jarmark. Přes neuvěřitelné davy lidí ale nebylo možné dohlédnout na zboží vystavené na jednotlivých stáncích. Rozhodly jsme se najít si nějaký bar a dát si něco menšího k jídlu a pití. Mohlo by se zdát, že při hustotě výskytu barů ve městě nemůže být nikdy problém si najít místo k sezení, ale opak je pravdou. Hledaly jsme dlouho a musely jsme projít i ty menší uličky, až jsme konečně našly jeden, který se nám zamlouval. Nechaly jsme Dariu venku, aby hlídala zabraná místa u stolu, a já s Ivanou jsme se vypravily objednat dovnitř pití. Barmani kmitali sem a tam, lidé se tlačili jeden na druhého a byl tam neuvěřitelný hluk. Byla jsem vděčná za Ivaninu výšku a schopnost upoutat na sebe pozornost. S pivem, vínem a jídelním lístkem jsme vypadly ven, kde jsme začaly studovat nabídku jídel. Vyhrála to bageta se šunkou serrano a nyní byla řada na mě, abych se probojovala dovnitř a vyřídila objednávku. V duchu jsem se musela smát, protože jsem měla pocit, že s mým jemným hláskem a drobnou postavou si mě nikdy nevšimnou a budu dřív ušlapána než nakrmena. Nevím jak, ale nakonec jsem se s barmanem nějak domluvila, on si na objednací lístek napsal moje jméno řka, že mě pak zavolá. Po chvíli opravdu vyběhl ven a něco zakřičel, sice „magda“ znělo tak exoticky, že jsem stěží pochopila, že se jedná o mě a naše bagety, ale hlavní bylo, že jsme si za chvíli pochutnávaly. Tak je to ve Španělsku často. Při tak chaotické organizaci má člověk pocit, že je malý zázrak, když vše dobře dopadne.
Příští čtvrtek jsme byly pozvány na Erasmus Party. Doufaly jsme, že bychom tam mohly potkat nějaké nové lidi a společně s Louise i Ivanou jsme zamířily směrem bar Martinik. Hudba zde však hrála tak nahlas, že možnost popovídat si s někým se blížila k nule. Zkonzumovaly jsme pivo zdarma a přesunuly se do vedlejšího podniku. Erasmus Party se nakonec konala i tam, i když neorganizovaně, protože jsme tam potkaly dva Maďary a Portugalce. Poprvé jsme tam ochutnaly tapas – malé jednohubky, jejichž složení se liší bar od baru. Ty naše se skládaly z pravých krabích tyčinek a nějaké rybičky (asi sardinky) a oliv. O týden později jsme se rozhodly vyzkoušet jinou party. Opět začínala až v půl jedenácté a naše zkušenost z minulého týdne byla, že se lidé začali scházet až tak před půl dvanáctou. Nevím, proč se tyto party konají uprostřed týdne. Někteří studenti možná už v pátek školu nemají, ale pedagogické fakulty všude v Evropě zaměstnávají své slušné studentky celotýdenně:-). Uvelebily jsme se s Dariou na barových stoličkách a trochu znuděně jsme se rozhodly vypít si svou Colu a zase jít, protože jakožto introvertní melancholici jsme nekomunikativní a nemáme šanci se s nikým seznámit. To jsme ale nepočítaly s tím, že se Španělé budou chtít seznamovat s námi. Pokud si chcete procvičit své schopnosti porozumění v cizí řeči, zajděte si do hlučného baru s disco hudbou a pokuste se plynně konverzovat. Byly jsme pozvány na drink, což se nám líbilo a k tanci, což v mém případě bylo již horší. Právě včas se nám podařilo odejít s pomocí výmluv jako „zítra ráno máme školu“ (zcela pravda), „u nás tak pozdě večer ven nechodíme“ (zčásti pravda), „u nás nemáme bary“ (nepravda). Prostě Česká republika byla vylíčena jako svaté místo a my dvě jako světice, které opravdu už musí domů:-).
Ze všech míst, která jsme zatím po večerech navštívily, u mě na plnou čáru vede bar s bezplatnou výukou salsy. Sice jsme se prozatím nezapojily a jenom se snažily odkoukat alespoň základní kroky, ale i tak to byl hluboký zážitek. Některé páry budily dojem profesionálů, s pravým latinským temperamentem si tanec opravdu užívaly. Snad tam brzy zase zajdeme a pokusíme se alespoň o ty základní kroky, koneckonců taneční boty už jsou na cestě za námi.