Školní výlet

aneb Madrid poprvé

Madrid mekka umění. Sídlí tu tři světově proslulá muzea. A tak jsme v rámci předmětu Umění 20. století vyrazili vstříc avantgardnímu umění do jednoho z nich a na stálou expozici do druhého.
Program jsme měli nabitý, takže bylo třeba vyjet brzy ráno. V sobotu v krátce po šesté jsem pospíchala po setmělé ulici, kde jsem míjela lidi, kteří se teprve vraceli z nočních flámů. Hned u autobusu se mě ujali mí italští spolužáci – Francesco, Conchita, Lucía ze Sicílie a Veronika z Verony, se kterými jsem strávila celý den. Byla to veselá parta, jejímuž temperamentu bylo zpočátku těžké přivyknout, ale ke ke konci výletu už jsem byla tak unavená, že jsem se k jejich bláznivým nápadům s radostí přidala. Italština se mísila se španělštinou, poznat přechod bylo někdy komplikované, neboť italská španělština spočívá v dosazení španělských slovíček do italské intonace, která připomíná operu jak za časů Verdiho. V hlavě se mi z toho udělal pořádný Mischung:-). Jejich povykování Mágda mágda fóto fóto mi připadalo docela roztomilé až na to, že v mém zájmu bylo spíše co nejtěsněji sledovat naši skupinu a ne se fotit na každém rohu, abych se v rušných ulicích Madridu neztratila.
Náš charismatický profésor elegantně obcházel pravidlo, že nám nesmí k výstavě v prostorách muzea podat žádný výklad řka, že když se ho „náhodou“ někdo na něco zeptá, tak přece může odpovědět. A tak jsme zcela nenápadně procházeli v „lehce přehlédnutelném“ hloučku a dozvěděli se toho opravdu mnoho. Nebudu líčit, co jsme všechno viděli, protože by to byl seznam dlouhý. Snad až na jednu výjimku a tou je Picassova Guernica. Ta je umístěna v muzeu Reína Sofía a má sama pro sebe jeden sál. I když jsem dříve k tomuto obrazu neměla moc dobrý vztah, po tomto dni se to změnilo o 180°. Nikdy jsem si neuměla představit, jak velké to dílo vlastně je – 3,5 x 7,8 metru je rozměr úctyhodný. Ale není to jenom velikost, co mě přinutilo zůstat stát s otevřenou pusou do kořán. Těžko to popsat slovy. V Guernice je obsaženo něco mimořádného, něha, soucit s obětmi bombardování a zároveň strach a vztek. A to něco se nedá přenést do žádné knihy nebo plakátu. Za tím něčím je třeba cestovat, třeba i tisíce kilometrů. Přála bych si vychutnat ten okamžik sama, jít k obrazu blíž a zkoumat každý detail, ale plátno má bohužel tolik obdivovatelů a je tak pečlivě střeženo, že to není možné.
http://picasaweb.google.com/obejdola/MadridSeKolou#