Uvědomila jsem si, že celou dobu svého blogování popisuji život španělský a španělskou náturu, i když celou dobu sdílíme obydlí s francouzským živlem. Občas už jsem něco o naší spolubydlící napsala, teď ale přišel čas na to, abych jí věnovala samostatný článek. Její osobnost si to určitě zaslouží. Mimochodem proto, že je autorkou několika otázek v sekci Otázky o Čechách ...
Ve skutečnosti se jmenuje Louise, ale pro naše potřeby jsme si zanedlouho překřtily Lotka podle románu Luisa a Lotka. Studuje cizí jazyky pro komerční praxi a nezapomíná neustále opakovat, že to je obor, který ve Španělsku neexistuje. Nutno říct, že v cizích jazycích je opravdu dobrá. V kontrastu s jejími studijními úspěchy jsou situace z běžného života, při kterých zůstává rozum stát.
První vyprávění o Lotce se bude týkat zdraví. Vy, kdo se připravujete na dráhu lékařskou, byste měli číst pozorně, abyste se dozvěděli, jak se léčí ve Francii. Během svého pobytu tady jsem prodělala jednodenní střevní virózu a den nato ji ode mě chytla Lotka. Takové věci se u nakažlivých chorob občas stávají, zarážející je však tvrzení Lotky, že se viróza přenesla pohovkou. Odvodila si to od faktu, že večer seděla dvě hodiny na pohovce, kde jsem já předtím strávila část noci a skoro celý den (je to totiž nejblíž záchodu). Kontaminaci pohovky následně vyřešila vypráním povlaku na dvou pohovkových polštářcích.
Nyní je Lotka nemocná a podle zběžného pohledu usuzuji na běžné nachlazení, možná dokonce chřipku. Její samoléčba je poněkud neobvyklá. V mrazech chodí běhat ven, potom se její stav evidentně zhoršil, tak aspoň cvičí doma něco jako gymnastiku. Místo toho, abychom si v bytě konečně pořádně zatopily, stahuje zběsile topení pokaždé, když ho nastavíme alespoň na dvacet stupňů. Následkem toho se každé ráno budíme do „příjemných“ 14 °C.
Další unikát je způsob Lotčina praní prádla. Původně jsme si praly všechny tři dohromady a docela to fungovalo. Život nám zpestřovala jenom maminka na telefonu, která na dálku usoudila, že nemáme kvalitní prací prášek, že ho dáváme někdy moc a jindy málo nebo že do pračky dáváme moc prádla a to se pak špatně vypere. Radost jsem paní Francouzové asi neudělala. Když u nás byla na návštěvě, klidně jsem si přidala do pračky vše, co jsem potřebovala vyprat, a ta se pak stala „přeplněnou“. Bohužel tu ale narozdíl od její dcery nemám tolik oblečení, abych mohla čekat další týden na vyprání. Nyní po Vánocích si Lotka začala prát sama a tu a tam nám nabídne, abychom se přidaly. Tuto možnost většinou nevyužíváme, protože barevná skladba prádla, které dává dohromady, od bílé přes červenou, fialovou, zelenou až po černou nám upřímně řečeno moc nevyhovuje. Jednou jsem se osmělila a chtěla jsem do této směsi přidat čtvery své ponožky, které jsou světle hnědé a na nichž mi už tolik nezáleží. Lotka ale svým znaleckým pohledem zhodnotila, že v pračce je po tomto zásahu příliš prádla a vyndala svůj ručník. Ručník versus ponožky!
Společné soužití s neznámými lidmi a navíc cizinci určitě vyžaduje spoustu trpělivosti a tolerance. Mě ale pokaždé, když se u nás v domácnosti objeví něco nového a překvapujícího, napadá, kde je ta Francie, ke které tak vzhlížíme? Ta kulturní velmoc, kam se jezdilo na zkušenou a kam mnozí naši umělci a intelektuálové emigrovali? V čem tkví ta opěvovaná krása jazyka francouzského? Těžko říct. A tak jenom němě obdivuji každého, kdo měl tu odvahu do Francie jet nebo tam dokonce strávit nějaký delší čas. Já bych se nyní do země žabožroutské skoro i bála.
Ve skutečnosti se jmenuje Louise, ale pro naše potřeby jsme si zanedlouho překřtily Lotka podle románu Luisa a Lotka. Studuje cizí jazyky pro komerční praxi a nezapomíná neustále opakovat, že to je obor, který ve Španělsku neexistuje. Nutno říct, že v cizích jazycích je opravdu dobrá. V kontrastu s jejími studijními úspěchy jsou situace z běžného života, při kterých zůstává rozum stát.
První vyprávění o Lotce se bude týkat zdraví. Vy, kdo se připravujete na dráhu lékařskou, byste měli číst pozorně, abyste se dozvěděli, jak se léčí ve Francii. Během svého pobytu tady jsem prodělala jednodenní střevní virózu a den nato ji ode mě chytla Lotka. Takové věci se u nakažlivých chorob občas stávají, zarážející je však tvrzení Lotky, že se viróza přenesla pohovkou. Odvodila si to od faktu, že večer seděla dvě hodiny na pohovce, kde jsem já předtím strávila část noci a skoro celý den (je to totiž nejblíž záchodu). Kontaminaci pohovky následně vyřešila vypráním povlaku na dvou pohovkových polštářcích.
Nyní je Lotka nemocná a podle zběžného pohledu usuzuji na běžné nachlazení, možná dokonce chřipku. Její samoléčba je poněkud neobvyklá. V mrazech chodí běhat ven, potom se její stav evidentně zhoršil, tak aspoň cvičí doma něco jako gymnastiku. Místo toho, abychom si v bytě konečně pořádně zatopily, stahuje zběsile topení pokaždé, když ho nastavíme alespoň na dvacet stupňů. Následkem toho se každé ráno budíme do „příjemných“ 14 °C.
Další unikát je způsob Lotčina praní prádla. Původně jsme si praly všechny tři dohromady a docela to fungovalo. Život nám zpestřovala jenom maminka na telefonu, která na dálku usoudila, že nemáme kvalitní prací prášek, že ho dáváme někdy moc a jindy málo nebo že do pračky dáváme moc prádla a to se pak špatně vypere. Radost jsem paní Francouzové asi neudělala. Když u nás byla na návštěvě, klidně jsem si přidala do pračky vše, co jsem potřebovala vyprat, a ta se pak stala „přeplněnou“. Bohužel tu ale narozdíl od její dcery nemám tolik oblečení, abych mohla čekat další týden na vyprání. Nyní po Vánocích si Lotka začala prát sama a tu a tam nám nabídne, abychom se přidaly. Tuto možnost většinou nevyužíváme, protože barevná skladba prádla, které dává dohromady, od bílé přes červenou, fialovou, zelenou až po černou nám upřímně řečeno moc nevyhovuje. Jednou jsem se osmělila a chtěla jsem do této směsi přidat čtvery své ponožky, které jsou světle hnědé a na nichž mi už tolik nezáleží. Lotka ale svým znaleckým pohledem zhodnotila, že v pračce je po tomto zásahu příliš prádla a vyndala svůj ručník. Ručník versus ponožky!
Společné soužití s neznámými lidmi a navíc cizinci určitě vyžaduje spoustu trpělivosti a tolerance. Mě ale pokaždé, když se u nás v domácnosti objeví něco nového a překvapujícího, napadá, kde je ta Francie, ke které tak vzhlížíme? Ta kulturní velmoc, kam se jezdilo na zkušenou a kam mnozí naši umělci a intelektuálové emigrovali? V čem tkví ta opěvovaná krása jazyka francouzského? Těžko říct. A tak jenom němě obdivuji každého, kdo měl tu odvahu do Francie jet nebo tam dokonce strávit nějaký delší čas. Já bych se nyní do země žabožroutské skoro i bála.
3 komentáře:
Velkolepé! Nejvíce mne zaujal part o praní! :-))
Ať žije Lotka!!!
hehe, madlenko, to si asi při příštím setkání budeme mít o čem povídat :)
tak hlavně courage, jak říkají žaboužrouti!
Okomentovat